Její život III.

Matka nemá co dělat.

Před porodem si říkala... říkala.... náhle se rozbrečí. Ale jen na chvilku, už si zvyká - policie nic nezjistila. Nezjistí... ví to. Cítí? Jak může něco takového cítit? Něco tak chladnokrevného?

Stojí u okna.

Matka stojí u okna a pláče. Není to až kýčovité?!, pomyslela si.

Je to už rok. Rok... A nikoho nemá. Všechny vyhodila a ti, které nevyhodila, utekli. Většinou s nějakou tou cenností. Stojí ve padesátipokojové vile, kde je jen ona, komorník a kuchařka. Těm přidala platu natolik, že je ani nenapadlo odejít. A také si postupně zvykli na její křik.

Je přesně jedna hodina. Dveře se otevírají, vjíždí vozík a za ním se pomalu sune komorník.

Na vozíku jsou tři talíře. Prázdné.

Sklenice.

Prázdná.

Matka se otáčí od okna a komorník se vyděsí.

"Proč jsou ty talíře prázdné? A pít? Co mám podle tebe pít?!," zeptala se nechápajícně.

"Ale... paní...,"

"Kuchařku! Přiveď ji!," vykřikla.

"Ona... paní... kuchařka... odešla. Je pryč... Už dlouho.," dostal ze sebe komorník s námahou.

"Ale... Proč jsem o tom nebyla informována?," zeptala se Matka s obočím navrchu čela.

"Byla jste.," odpověděl.

"Ne... Nebyla! To bych si pamatovala! Nedělej ze mě blázna! Nedělej ze mě... Nedělej...," opakovala Matka a začala se jí motat hlava. Posadila se na postel.

Najednou si vzpomněla. Ano! Ano...

Alepoň 11 měsíců nejedla. Jistě -- Už 11 měsíců stojí u okna! 11 měsíců se od něj neotočila.

Jsem mrtvá?, pomyslela si a podívala se na komorníka.

Ten kývl.

ŠEVČA L!VE!

Jak moc to bylo krásné! Sedím doma, kouřím a najednou --- Divné číslo zjevilo se na displeji mého mobilu. Volalo mi. Ach, říkal jsem si, něco tajemného. Ale ono vůbec! A vlastně úplně.

Volala mi Ševa! Z budky! Nejdřív jsem se poněkud zarmoutil, jelikož první věc, kterou řekla, byla "Jaké číslo má Verunka Afro?!". Ale potom se ukázalo, že volá i aby si povídala se mnou. Mluvili jsme o všem možném... Jaké to je ve škole, v rodině, o dárcích, o podivných SMS Ádě... A potom musela končit. Škoda, povídalo se mi s ní skvěle. Když jsme zavěsili, šel jsem na záchod. Když jsem se z něho vracel... mobil začal zase zvonit. Došel jsem k němu a na něm zase to tajemné číslo. Tentokrát o něco míň tajemné. Skoro se usmívalo - jako já. Zase jsme si povídali. Hovor začala slovy "jestli mi to nevadí", což mě pobavilo, jelikož jsem z toho byl jednoduše a čistě šťastný.


Šel jsem si dolů do obchodu koupit cigarety a pití a pořád jsme telefonovali, pořád bylo o čem. Bylo to skoro dojemné. Ale stejně to skončilo. A já šel k počítači a pustil si Simpsonovy. Po asi díle se opět projevil můj mobil svým otravným vyzváněním, já se k němu znuděně otočil a - TAJEMNÉ ČÍSLO! Jiné tajemné číslo!

Ševča mezitím docestovala do jiné budky a koupila si 7UP, aby mi zavolala to, co prý chtěla prvně, ale zapomněla na to. Popřála mi a zase jsme si povídali. Ale potom už vážně musela k šílené stařence v růžovém oblečení a jejím úžasným britským hranolkům. Tak už jsme se rozloučili.


Nakonec byl hovor dost dlouhý. Přihazovala libru za librou. Ach, jupí, říkal jsem si. Bylo to vážně zábavné a vtipné. Celá ta situace! Mluví na mě Ševa, která stojí v budce kdesi v Londýně! Jak... zajímavé.


I když jsem byl na Nikolu Ševčíkovou milionkrát protivný, tyhle chvíle mi připomínají, jak vyjímečná pro mě je.

Idiot

Tak jsem zase zpět. Chápu, že si říkáte: "On si nedá pokoj! On skáče sem a tam jako idiot!"

Já vím, je to otravné a chápu vaše ksichty, které momentálně házíte na obrazovku svého PC, ale já jsem prostě nedokázal přenést přes srdce ty debilní reklamy. To prostě nemá smysl, ty stránky vypadaly hrozně...

Tak pokračuju na blogspotu, no.

So, enjoy! :D

vEEt