Jitka se ráno probudila a usnula při vstávání z postole takovým způsobem, až ji to samotnou překvapilo.
"Nikdy si nikdo neřekl, že jsem hezká!," říkala si, když padala nejen do spánku. Padala totiž i na postel, ale Anděl číslo osmsettřicethovnodevět měl zrovna karbanickou náladu, včera se totiž takovýchto radovánek neřesti postil, takže si dnes říkal ´proč si nezahrát, že, když se nikdo nedívá´; a na to naše Jitka doplatila.
Spadla - ba se zřítila - zátylkem na rám postele a už se vlastně neprobudila, ale to se jen tak říká - probudila se. Asi na osm sekund, kdy "Addddoiiiu!" bylo to poslední, co řekla. Kdybyste ovšem celou tu scenérii viděli, vůbec by vás nezajímalo, co říká. Spíš byste sledovali tu krev valící se na postel, pod postel, kolem postele. Tu krev.
Ne, neotevřela oči, nebyla v nebi. Ne, nestála před zářivou bránou a nikdo nezpíval chorály.
Ona už nikdy nestála.
Byla totiž mrtvá.
Definitivum všech definitiv.
---
Zuzanka byla odjakživa skvělé děvče. I když ji už v útlém dětství opustil táta. I když žila jen s mámou.
Až v prvním ročníku na gymnasiu se stala hloupá věc, propadla.
Dostala se znovu na jinou školu, zase do prvního ročníku, něco s knihami, tuší vypravěč.
A hned - napravit! Honem!
Když už napravila sama sebe, proč nenapravit okolí?! I přes očividnou nechuť okolí?
Zaměřila se na jednoho. Takový nic moc, extrovertní, otevřený. Ale hlavně nepořádný, hektický, otravný a nezodpovědný.
ANO, NEZODPOVĚDNÝ, NO PŘEDSTAV SI TO, TISÍCOVKA NA KALHOTY A ON TO SI JE NEKOUPÍ, NO JÁ SE POSERU, TO JE HRŮZA A TY KELÍMKY V LAVICI, TO SNAD NENÍ MOŽNÝ, TO NE, TOMUHLE JÁ NEROZUMÍM, NEROZUMÍM, TOHLE JÁ NECHÁPU!
Ale chudák Zuzanka se netrefila. Tohle nebyl ten správný objekt. To ne.
To FAKT ne!
---
Martinka zrovna nesla Jitce úkoly. Už nebyla týden ve škole - tak si řekla, že bude hodná a pomůže nemocné kamarádce v nouzi.
Jitčina maminka byla šílenec. A tak nechala svoji mrtvou dceru ležet v zaschlém černém fleku a každý večer jí četla Zločin a Trest od jednoho pofidérního občana Ruské federace.
A tak pustila Martinku dál.
"Do prdele! Do prdele!," křičela roztomilá Martinka, když viděla svoji kamarádku s hlavou na dvě poloviny, ale to už za ní byly zamčené dveře a maminka si šla do knihovny pro nějakou tu klasiku.
Mozart pro nenarozené, Dostojevskij pro mrtvé.
---
Vážení zaměstnanci, pozor. Toto je výstraha. Pozor, toto je výstraha. Dnes všichni zemřete. Továrna bude v rámci zkoušky výdrže materiálu zapálena. Pozor, toto je hlášení. Dnes všichni zemřete. Vážení zaměstnanci, toto bylo hlášení.
---
Matka spokojeně zavřela knihu.
Obešla pokoje v celém domě. Všechny zamčené.
V jednom mrtvý manžel, v dalším dcera s kamarádkou, v dalším syn.
Vysprchovala se a po večerní kávě šla neusnout do pokoje pro hosty.
Ty zatím živé.
---
Jsi gentleman," říkali mu. "Neměls zabíjet lidi sekyrkou; tím se nemá gentleman zabývat."
- Zločin a trest, Dostojevskij
