Matka nemá co dělat.
Před porodem si říkala... říkala.... náhle se rozbrečí. Ale jen na chvilku, už si zvyká - policie nic nezjistila. Nezjistí... ví to. Cítí? Jak může něco takového cítit? Něco tak chladnokrevného?
Stojí u okna.
Matka stojí u okna a pláče. Není to až kýčovité?!, pomyslela si.
Je to už rok. Rok... A nikoho nemá. Všechny vyhodila a ti, které nevyhodila, utekli. Většinou s nějakou tou cenností. Stojí ve padesátipokojové vile, kde je jen ona, komorník a kuchařka. Těm přidala platu natolik, že je ani nenapadlo odejít. A také si postupně zvykli na její křik.
Je přesně jedna hodina. Dveře se otevírají, vjíždí vozík a za ním se pomalu sune komorník.
Na vozíku jsou tři talíře. Prázdné.
Sklenice.
Prázdná.
Matka se otáčí od okna a komorník se vyděsí.
"Proč jsou ty talíře prázdné? A pít? Co mám podle tebe pít?!," zeptala se nechápajícně.
"Ale... paní...,"
"Kuchařku! Přiveď ji!," vykřikla.
"Ona... paní... kuchařka... odešla. Je pryč... Už dlouho.," dostal ze sebe komorník s námahou.
"Ale... Proč jsem o tom nebyla informována?," zeptala se Matka s obočím navrchu čela.
"Byla jste.," odpověděl.
"Ne... Nebyla! To bych si pamatovala! Nedělej ze mě blázna! Nedělej ze mě... Nedělej...," opakovala Matka a začala se jí motat hlava. Posadila se na postel.
Najednou si vzpomněla. Ano! Ano...
Alepoň 11 měsíců nejedla. Jistě -- Už 11 měsíců stojí u okna! 11 měsíců se od něj neotočila. 
Jsem mrtvá?, pomyslela si a podívala se na komorníka.
Ten kývl.
