Jak moc to bylo krásné! Sedím doma, kouřím a najednou --- Divné číslo zjevilo se na displeji mého mobilu. Volalo mi. Ach, říkal jsem si, něco tajemného. Ale ono vůbec! A vlastně úplně.
Volala mi Ševa! Z budky! Nejdřív jsem se poněkud zarmoutil, jelikož první věc, kterou řekla, byla "Jaké číslo má Verunka Afro?!". Ale potom se ukázalo, že volá i aby si povídala se mnou. Mluvili jsme o všem možném... Jaké to je ve škole, v rodině, o dárcích, o podivných SMS Ádě... A potom musela končit. Škoda, povídalo se mi s ní skvěle. Když jsme zavěsili, šel jsem na záchod. Když jsem se z něho vracel... mobil začal zase zvonit. Došel jsem k němu a na něm zase to tajemné číslo. Tentokrát o něco míň tajemné. Skoro se usmívalo - jako já. Zase jsme si povídali. Hovor začala slovy "jestli mi to nevadí", což mě pobavilo, jelikož jsem z toho byl jednoduše a čistě šťastný.
Šel jsem si dolů do obchodu koupit cigarety a pití a pořád jsme telefonovali, pořád bylo o čem. Bylo to skoro dojemné. Ale stejně to skončilo. A já šel k počítači a pustil si Simpsonovy. Po asi díle se opět projevil můj mobil svým otravným vyzváněním, já se k němu znuděně otočil a - TAJEMNÉ ČÍSLO! Jiné tajemné číslo!
Ševča mezitím docestovala do jiné budky a koupila si 7UP, aby mi zavolala to, co prý chtěla prvně, ale zapomněla na to. Popřála mi a zase jsme si povídali. Ale potom už vážně musela k šílené stařence v růžovém oblečení a jejím úžasným britským hranolkům. Tak už jsme se rozloučili.
Nakonec byl hovor dost dlouhý. Přihazovala libru za librou. Ach, jupí, říkal jsem si. Bylo to vážně zábavné a vtipné. Celá ta situace! Mluví na mě Ševa, která stojí v budce kdesi v Londýně! Jak... zajímavé.
I když jsem byl na Nikolu Ševčíkovou milionkrát protivný, tyhle chvíle mi připomínají, jak vyjímečná pro mě je.
