Mám pokažený mobil. Občas se tak na minutu zapne, jinak nefunguje.
No a před chvílí jsem ho zapnul. Měl jsem z toho radost - co nového se dozvím?!
Ale dozvěděl jsem se něco, co jsem vědět nechtěl. Respektive jsem nechtěl, aby to tak bylo.
Napsala mi Ševa.
Esemeska obsahovala jednu jedinou a velice jasně mířenou pointu: Už ti přestávám věřit, věřím ti čím dál míň. Prý že bych to měl vědět, ale že nejde o žádnou konkrétní situaci.
Ale co to, sakra, znamená?! Proč? Vždyť já se tak těšil, že se mi ozve! Že někam půjdeme! Že... To prostě bude skvělé! Ne jako dřív, to ne, ale... Já myslel, že už je to dobré.
Ale esemesky tp. Už ti nevěřím, měl bys to vědět. Pa, měj se! mě vážně štvou. Vždyť ona není ani trochu hloupá! Vždyť ona ví, co následuje po takovýchto esemeskách! Prostě jí napíšu: Proč?! Tak proč mi ten důvod nenápíše rovnou?! Jistěže to má nějakou příčinu, jistěže se zase něco STALO.
Ale co?
To se nejspíš nedozvím. Bude to takovéto "Ale nííc, kašli na to. Vlastně se nic neděje. Faaakt! Né, neřeknu ti to. Ale nevěřím ti, měj se."
Dozvím se to tak za dva roky, až zas budem sedět v nějaké hospodě a povídat si. A najednou to vyklopí. A do té doby se tím budu trápit, ona mi to nebude věřit a všichni se na sebe budeme falešně usmívat a bavit se o přístrojích, co nám zmenší prdele.
Ale je to za dva roky k něčemu? Houby, není.
To už je jen zoufalé volání o pomoc námořníka ležícího v břiše obří piraně.
A je ještě jedna otázka pro zasvěcené.
Nezasloužím si, jen tak náhodou, její plnou důvěru?
Odpověď znám.
