!VELMI! (ale opravdu velmi) křehké vztahy

Jsem výsostně zmaten!

Všechno se obrací o nekonečno stupňů.
A ten výsledek je... jednoduše šokující.


Ale vysvětlení není omluvou a omluva není vysvětlováním. A promiň, promiň, promiň, Vítku.

Jo, jo, díky, holky. Ale k čemu je omluva?

Mě konkrétně k ničemu.

p ř á t e lé

4x22 @ Yahoo! Video

Ne.

Neudělal jsem to.

Každopádně poslední sbohem

Tak zítra a pozítří. To jsou ty dny, kterých se obávám od konce školního roku. Je to vlastně jinak - pro mě se školní rok uzavře právě zítřkem a pozítřkem.

Ale říkám si... Tak či tak mi spadne OBROVSKÝ kámen ze srdce. I když to nezvládnu, bude po tom. Když to dotáhnu do úspěšného konce, bude po tom. Skončí to, co jsem si vlastnoručně položil na bedra. A nechal to tam kvasit.

Byla tu Adélka. Bude to krásné!, říkal jsem si.
A bylo to krásné, víc než to.

Ale bylo to, je to... Nijaké.
Což mě mrzí... strašně mě to mrzí...


Držte mi palce.

Zítra a pozítří přichází poslední sbohem té ukrutné tíze.
Každopádně poslední.

Strip trip národní umělkyně

Naše meziplanetární Katché dopisovatelka se uvolila popsat nám něco málo ze sebe.

**

Včera sem byla zavřená v žárovce navždy.
Ale teď mě chcou vymotnovat, aby mi království kladivem upravili. Podpořím je zpěvem jiného boha, toho s iniciály t y.
Bulka tvrdne, dám ju karlovi. Mám ve skleněném domě dráty, je mi HEJ. Co vy?

Hej! Co to dělají?!
Jak zní praskot teslova skla? Poslouchej.

Start here (in the middle of nowhere)

Tak já už tomu nerozumím.

Mám s ní začít od začátku? Sweet dreams revival?

Když ono je to dosti těžké. Už jen to - uvědomit si, že je to celý na houby.

Ale kam by Svět dospěl, kdyby aspoň jedno kamarádství denně nedošlo do bodu, kdy je to celý na houby?!

Nikam.

Jen je nepříjemné, že jsem tím postihnut tentokrát já.













//


Proč mi sakra neřekne, co si myslí?

Napínavá hudba

"Chci tě zabít."

Věta, která říká hodně a málo zároveň.

Když vám ji někdo řekne, může se stát hned několik věcí. A taky záleží na okolnostech.

Když na vás vaše psychicky labilní žena míří pistolí, tak zemřete.

Když vám to říká opilý kamarád, kolébá se ze strany na stranu a po minutě usne, přežijete.

Když si to říkáte do zrcadla a brečíte, jste v dnešní době EMO. Ne nešťastný, ale EMO.

Škatulkování ovládá svět. Tak proč to podporovat?

//Proč né, že? Vždyť je to tak jednoduché... Mnohem jednoduší, než se zamyslet.

Její smrt (theneverendingstory)

Matka vychází ze supermarketu. Líné odpoledne se táhne k večeru a šero už hledá skulinky.

Nastoupí do svého Cadillacu, tleskne a auto se pomalu vznese do vzduchu.
Usímvá se. Je šťastná. Je to pár let od jejího úplného rozpadu a rozkladu; ona se cítí skvěle.

Jak auto pomalu nabírá výšku, ozve se z reprobeden nad její hlavou Příjemný hlas.
"Dobrý den, zde je Váš příjemný hlas. Něco k pití?," odříkává a zní opravdu mile.

"Ano, prosím. Jednu minerální vodu."

"S ústřicovým výtažkem? Udělá Vám dobře na žaludek. Byl proveden scan vaší osoby a v nejbližší době přijdou jisté potíže," radí hlas nenuceně.

"Dobrá, ano," odpoví Matka a směje se. Kolikátého že je dnes? Jak ten čas letí.

Ze dveří se vysune stojánek a v něm sklenice s čirou tekutinou. Matka kelímek vyndá a vděčně se napije. Stojánek se tiše zasune.

Po napití se cítí líp. Ale hlad jí útočí na mozek už nějakou dobu, ona však dlouho odolávala - kvůli dietě. Nyní strčí ruku do tašky ze supermarketu. Vytáhne z ní dva rohlíky s mandlemi a sušenku. Jídlo rozbalí a následně sní. Obaly položí na sedadlo vedle sebe a ty se rozpadnou na miliony malých částic, které potom vletí do odsávací trubice.

"Zrecyklováno," ozve se.

Matka kývne, možná trochu nevózně. Občas ji až otravuje to neustále opakování. Vždyť ona ví, že když odpadky vletí do odsávačky, jsou zrecyklovány. Nemusí to slyšet pokaždé, když se děj opakuje.

Promne si kotník. S tím kotníkem budou problémy, ví to, proto taky do supermarketu jela.

"Scan pravého kotníku, prosím."

"Probíhá... Diagnóza... Hotovo. Váš kotník je značně obnošen, je doporučována okamžitá výměna," říká úderně Příjemný hlas.

"Ano, ano..."

Sáhne znovu do tašky a vytáhne papírový sáček. Z něho vyjme lesknoucí se kotník. Starý oddělí od nohy a nový připevní. Místo ohmatá a pokývá hlavou. Lepší, lepší...

Kolikátého že to je...?

"Kolikátého že to je?," ozve se nahlas.

"Dnes je 23. 15. 3665, paní."

"Děkuji, díky...," promluví Matka.


Ten čas opravdu tak letí...