V i V A L A N O T H I N G

Musíš běžet. Musíš běžet. Musíš běžet, rvát se.
A pak něčeho dosáhneš!

A čeho? Věříte tomu? Existenční či existencionální krize jsou fuč. Zbyla jen realita smíchaná s něčím, co odporně páchne a lepí se to. Ajé, to je ta realita, sakra.

Věříme v Boha. Proč? Utíkáte? Před čím? Před lepkavým hnusem, který se vám na ty paty pověsí, i kdyby jste se zbláznili námahou.
A to je ten smysl?

Sedíme na Flédě.

"Přemýšleli jste někdy nad tím... no... jako k čemu tady jsme?" ptá se někdo, koho mám rád.
"No jistě," odpovídá ten, kterého moc neznám. A vlastně mě děsí.
"No jistě," odpovídám já.

A ano - je to pravda. Ty otázky padají a padají. Ale - doopravdy - k čemu jsou? Čeká snad někdo, že já, Vítek Svoboda, zjistím, proč jsme na světě, když za pár desítek let umřeme? No to doufám že ne, já to totiž nikdy nezjistím. A radši budu žít s tím, že na to nikdy nepřijdu, než abych celý život zasvětil bezvýslednému hloubání.

Jo, mám vztek.
Puberta se mnou fláká o zdi tohohle hnusnýho baráku.
Roztříštila se mi lebka.


Hele! Mozek!

Mr. Todd is dead, Mrs. Lovett!

kdo by chtěl být já
když já nejsem

kdo by chtěl být ona
když ona je pryč

kdo by chtěl znát pravdu
když ji má vždy Ševa

kdo by měl být bit?
vždyť mě už to neva

mě už je to jedno
rozmlátím vše
co mi přijde pod ruku
a pod jazyk

chudák Afro
vždyť pořád jen klade
klade
klade klade
klade

otázky

A odpovědi?

jen ve spánku tik

Swallowed in the sea // (-Zima! -Ja jsem kluk!)

Díky ti, Bože, že existuje ta geniální osoba! Díky ti natisíckrát!

Adéla Koutná, ano, to je ta osoba, která existuje. A to je ta osoba, která kdyby nebyla, nebyl... Týjo, nebyl by Vítek Svoboda Vítkem Svobodou. (Ani Frantou Jordanem...)

Ale komu to mám vykládát, že?

Prostě je za mnou (PROČ?!) dálší nádherné flákání a smích na různých místech po celém bytě. Ach. Kino? No, nic moc, ale to ostatní...

Rozbít pár stolů, posprayovat spoustu ploch, plánovat psí holocaust, prát se o peřinu, zmateně běhat po zastávkách pražského metra, fotitfotitfotit, polemizovat nad technikou Afro, psát Kateřině Jacques, tancovat jak 3D Bobík, krabatět čelo nad představou křenové polívky, potkávat prdící umělce s taškou vyrobenou z obalu na kočičí granule, hrát imaginární pexeso, stříkat sníh, lízat Daru, pálit OsloHrochoSlony; čumět na horrory o ženě, která nakonec neumře (a nikdo to nechápe), kouřit nudle (čínské, juch!) a být happy jak masturbační banán...

Ač to zní extrémně puberťácky, toť náplň mého štěstí.

Když jsi odjela, ještě jsem na nástupišti asi deset minut stál.

Až se s rachotem písmena informační tabule změnila na KOLÍN, HL.N. 10:39, otočil jsem se a šel jsem vstříc oranžovým zítřkům a bez Adélky, která znamená stop existenčním krizím, jsem se cítil jako... Vítek bez Adélky.

Muže od T-Mobilu jsem už nepotkal.

Ale nevím o věci, která by mi v tu chvíli byla víc jedno.