Tak zítra a pozítří. To jsou ty dny, kterých se obávám od konce školního roku. Je to vlastně jinak - pro mě se školní rok uzavře právě zítřkem a pozítřkem.
Ale říkám si... Tak či tak mi spadne OBROVSKÝ kámen ze srdce. I když to nezvládnu, bude po tom. Když to dotáhnu do úspěšného konce, bude po tom. Skončí to, co jsem si vlastnoručně položil na bedra. A nechal to tam kvasit.
Byla tu Adélka. Bude to krásné!, říkal jsem si.
A bylo to krásné, víc než to.
Ale bylo to, je to... Nijaké.
Což mě mrzí... strašně mě to mrzí...
Držte mi palce.
Zítra a pozítří přichází poslední sbohem té ukrutné tíze.
Každopádně poslední.
