Zase ten podkrovní byt. Zase výhled na moře. Zase terasa.
Vítr fouká do vlasů ženy s tělem ročního miminka. Stojí tam, kouká. Přemýšlí.
"Už...," šeptne a skloní hlavu.
Přichází muž a usmívá se. V jedné ruce drží velký nůž. V druhé něčím naplněný pytel.
"Mohu jen... Jen... Ještě jednu kávu? Prosím! Mohu připavit ještě jednu kávu?! Poslední...," poprosí groteskně-tragická postava a zvedne hlavu, tentokrát zalitou množstvím slz, které překapávají na podlahu. Na tělo nepadají, hlava je oproti němu extrémně vyvýšená.
"No... Ajdonfinksou, voe," prohodí muž a odplivne si. Zachechtá se.
Potom jedním švihem usekne postavě hlavu. Ta dopadne na zem a proud krve letí ještě pár vteřin vzduchem.
Muž vytáhne z tašky nové tělo. Tělo čerstvě narozeného dítěte. Bez hlavy.
Nasadí na něj starou, dospělou hlavu a vytáhne jehlu a nit.
Když je hotov, usměje se.
Staré tělo uklidí do pytle. Táhne ho po zemi ke dveřím terasy a brouká si tu svou.
"Láska je zázrak, kámo, zázrak....,"
Čerstvě zašitá jizva se zaceluje.Vidíme žíly propojuící se s tělem miminka hlavou dospělé ženy. Pod kůží se spojují a krev začíná proudit. Hlava se pohne.
***
Láska je zázrak, kámo, zázrak.
