Zamyslel se. To by se nemělo dít. Vždyť bydlí ve druhém patře.
Odložil noviny, kávu a sušenky a vydal se na dlouhou pouť k oknu. Tam, kde byl parapet, byla taková vrstva prachu, že se o ni opřel a ona mu s hebkým zavlněním opětovala odpor. Byla jako žíněnka.
Vykoukl ven. Lidé šíleli, běhali, křičeli. Nebo už jen stáli. A koukali kamsi nahoru. Nejhorší pohled byl ovšem na ty, kteří už nikdy nevstanou; prázdné obličeje, všude, všude, všude, prázdné.
Zamyslel se. Myslel. Myslel. Myslel. Myslel.
Uvědomil si, že přemýšlí nad článkem z novin o venčení psů v letních dnech.
V letních dnech? Ach ano! To je další divná věc! Dnes by mělo být 11. července.
Ano, to ano.
Ale... proč je tedy celá ulice plná sněhu, rampouchů a obláčků páry, vycházejících z úst křičících jednotlivců?
Jéje, tamten... ten... už si nezaplave.
Pomalým tempem se vrátil ke křeslu a posadil se do něj.
Zvláštní na tomhle muži bylo, že mu připadalo mnohem divnější, že si četl článek o psech, když žádného nemá; než že je venku deset pod nulou.
Zamýšlel se nad tím... A už skoro měl dokončenou myšlenku, když letadlo proletělo okolo jeho domu zase. Když se vracelo, vletělo přímo do domu, prorazilo stěny, které se sesunuly a rozkouskovaly pana Seana Lustryho na několik částí.
Jeho poslední myšlenky, byly něco jako "Proč?!".
Jeho vnoučata ho už jedenáct let nenavštívila a zapomněla na něj.
A o pohřbu nepadlo ani slovo.
