Jitka se ráno probudila a usnula při vstávání z postole takovým způsobem, až ji to samotnou překvapilo.
"Nikdy si nikdo neřekl, že jsem hezká!," říkala si, když padala nejen do spánku. Padala totiž i na postel, ale Anděl číslo osmsettřicethovnodevět měl zrovna karbanickou náladu, včera se totiž takovýchto radovánek neřesti postil, takže si dnes říkal ´proč si nezahrát, že, když se nikdo nedívá´; a na to naše Jitka doplatila.
Spadla - ba se zřítila - zátylkem na rám postele a už se vlastně neprobudila, ale to se jen tak říká - probudila se. Asi na osm sekund, kdy "Addddoiiiu!" bylo to poslední, co řekla. Kdybyste ovšem celou tu scenérii viděli, vůbec by vás nezajímalo, co říká. Spíš byste sledovali tu krev valící se na postel, pod postel, kolem postele. Tu krev.
Ne, neotevřela oči, nebyla v nebi. Ne, nestála před zářivou bránou a nikdo nezpíval chorály.
Ona už nikdy nestála.
Byla totiž mrtvá.
Definitivum všech definitiv.
---
Zuzanka byla odjakživa skvělé děvče. I když ji už v útlém dětství opustil táta. I když žila jen s mámou.
Až v prvním ročníku na gymnasiu se stala hloupá věc, propadla.
Dostala se znovu na jinou školu, zase do prvního ročníku, něco s knihami, tuší vypravěč.
A hned - napravit! Honem!
Když už napravila sama sebe, proč nenapravit okolí?! I přes očividnou nechuť okolí?
Zaměřila se na jednoho. Takový nic moc, extrovertní, otevřený. Ale hlavně nepořádný, hektický, otravný a nezodpovědný.
ANO, NEZODPOVĚDNÝ, NO PŘEDSTAV SI TO, TISÍCOVKA NA KALHOTY A ON TO SI JE NEKOUPÍ, NO JÁ SE POSERU, TO JE HRŮZA A TY KELÍMKY V LAVICI, TO SNAD NENÍ MOŽNÝ, TO NE, TOMUHLE JÁ NEROZUMÍM, NEROZUMÍM, TOHLE JÁ NECHÁPU!
Ale chudák Zuzanka se netrefila. Tohle nebyl ten správný objekt. To ne.
To FAKT ne!
---
Martinka zrovna nesla Jitce úkoly. Už nebyla týden ve škole - tak si řekla, že bude hodná a pomůže nemocné kamarádce v nouzi.
Jitčina maminka byla šílenec. A tak nechala svoji mrtvou dceru ležet v zaschlém černém fleku a každý večer jí četla Zločin a Trest od jednoho pofidérního občana Ruské federace.
A tak pustila Martinku dál.
"Do prdele! Do prdele!," křičela roztomilá Martinka, když viděla svoji kamarádku s hlavou na dvě poloviny, ale to už za ní byly zamčené dveře a maminka si šla do knihovny pro nějakou tu klasiku.
Mozart pro nenarozené, Dostojevskij pro mrtvé.
---
Vážení zaměstnanci, pozor. Toto je výstraha. Pozor, toto je výstraha. Dnes všichni zemřete. Továrna bude v rámci zkoušky výdrže materiálu zapálena. Pozor, toto je hlášení. Dnes všichni zemřete. Vážení zaměstnanci, toto bylo hlášení.
---
Matka spokojeně zavřela knihu.
Obešla pokoje v celém domě. Všechny zamčené.
V jednom mrtvý manžel, v dalším dcera s kamarádkou, v dalším syn.
Vysprchovala se a po večerní kávě šla neusnout do pokoje pro hosty.
Ty zatím živé.
---
Jsi gentleman," říkali mu. "Neměls zabíjet lidi sekyrkou; tím se nemá gentleman zabývat."
- Zločin a trest, Dostojevskij
gavel's parking place
20091027
20090922
20090715
Emina slohovka. Úžasné! (bez korekce)
Milý dědečku,
píši ti tento dopis, i když vím, že dřív, než za několik měsíců, nebo spíše let si ho určitě nepřečteš. Ano, stále jsem v knihkupectví a čtu. Čtu denně a čtu všechno. Teď momentálně jenom kuchařky, abych si trošku oddechla od učebnic čínštiny pro samouky, nad kterými jsem strávila poslední 3 týdny. Sázka pokračuje. Snažila jsem se si v tom udělat nějaký systém, jít po regálech, nebo po celých odděleních, ale už po týdnu jsem zjistila, že číst najednou věci na stejné téma se jednoduše nedá. Takže teď přeskakuji a co už mám přečtené, odnáším do skladu. Malinká pomsta za to, že mě tu drží. Až to bude hra u konce, budou muset povracet všechny knížky do regálů. Ale jinak se tu mám vážně dobře dědo. Donesou mi všechno na co mám chuť, ať je to sebevětší blbost. Zrovna před hodinou jsem dostala misku mraženého hrášku. Ale zatím dost o mně. Řekni mi co nového tam venku za výlohou. Nějaký dobrák zatáhl všechna okna venkovními roletami, takže vůbec nevím co se kde děje. Trošku mi začíná chybět slunce, ale zářivky jsou taky super. Stačí lusknout prsty a mám noc.
Pověz mi co babička. Bezpochyby pořád peče a vaří a přecpává tě, viď? Poslední dobou, co jsem ještě byla venku všechno trošku připálila. Ne moc, tak snesitelně. Jestli se nám tím nesnaží něco naznačit…
A co pacienti? To je asi úděl doktorů, že i v důchodu za nimi lidi pořád chodí a prosí o rady. I když tvoji pacienti se za tebou asi moc nehrnou. Obvykle je tam dotáhnou páníčkové. Být to na zvířatech, asi by se z toho dostali sami, než jít k tobě. Pár měsíců zpátky jsem četla knížku o tom, jak porozumět svému psovi. Bylo to celkem zajímavé, ale asi bych neměla náladu na to, pozorovat svého Myla na jakou stranu má natočenou hlavu, nebo jestli vrtí ocasem rychle, nebo spíš pomalu a uvolněně. No jo, můj Mylíšek, jak ten se asi má. Stýská se mi po něm, ani nevíš jak. Až se vrátím, bude z něj už pan pes a ne to šílený štěně, které jsem nechávala doma…
Taky by mě zajímalo, jestli ještě žiješ. Nenaštvi se, ale už si postarší pán a já už jsem tu 2 roky…
Ale k něčemu jinému. Nejsem si moc jistá, jestli víš, proč jsem už tak dlouho v tomto knihkupectví a všude kolem mě jsou kamery, které mě snímají a posílají všechno do přímého přenosu na internet.
Byla to totiž šílená sázka uzavřená mnou a panem Dobrovským, když jsme měli oba slabší chvilku. Když se to tak vezme, je to celkem vtipné. Měla jsem normální směnu, on poletoval zvesela kolem, jak to tak vždycky dělává, čímž všechny jenom znervózňuje a všechno bylo jak bývá. Potom mi ale asi tak po pátém zákazníkovi, kterému jsem musela oznámit, že titul, který hledá nemáme, ujeli nervy a váženému panu majiteli jsem dost drze oznámila, že kdybychom místo svíček, rachejtlí a plyšáků prodávali více knih, všichni by byli spokojenější. Ani se na mě nezlobil. Nebyl důvod se zlobit, když jemu, do smrti zajištěnému pánovi, nadává brigádnice s 60 korunami na hodinu. Blahosklonně se na mě usmál, až jsem měla chuť zařvat a ujistil mě, že máme tolik knih, že bych je v životě nepřečetla. A sázka byla na světe. Ani nevím, pamatuji si ta osudová slova jen matně. Teď se na to dívám z pohledu člověka, co šel jenom tak kolem. Ta bláznivá brigádnice beze smyslu pro sebezáchovu se křivě pousmála, v očích jí blýskl ohýnek šílenství a řekla „Vsadíme se?“
Dál už to nejspíš znáš. Byly toho plné noviny. Dobrovolně jsem se nechala zavřít do 3 patrového knihkupectví, které mi už teď nepřipadá až tak moc bez širokého sortimentu a slíbila, že dokud nepřečtu všechny knihy, neposlechnu si všechna CD, nepodívám se na všechny filmy, prostě nepoužiji všechny věci, co jsou u Dobrovského na prodej, nevyjdu ven.
Knihkupectví se do týdne uzavřelo, do každého kouta se nainstalovaly kamery, přistěhovala se postel, koupelna a všechno nutné pro život a všechna okna se zatáhla a dveře zamkly. Nikdo se mnou od té doby nepromluvil, kromě pana Dobrovského a lékaře, kteří jsem jednou za měsíc přijdou. Doktor zkontroluje můj zdravotní a duševní stav, zatímco pan Dobrovský zkontroluje jak si vedu se svým úkolem. Co mi řekl, jsem prý velmi populární. Opravdu nevím, co je tak vzrušujícího sledovat, jak si někdo čte, nebo kouká na film a platit za to na internetu poplatky, ale mám tu oddělení psychologie, takže až se dostanu přes posledních pár desítek kuchařek, půjdu to zjistit. Nevím, jestli tě to zajímá, ale ještě ti povím něco málo o tom, jak se mi tu vede. Všechny moje emoce se vlastně odvíjí od toho, co zrovna čtu. Při četbě románů pro ženy jsem byla nejdřív dost sarkastická a při jakékoliv romantické pasáži, sladké jak limonáda jsem se ušklíbala intelektu spisovatelky, ale po přečtení prvního románu jsem se do toho vžila. Brečela jsem nad každým zlomeným srdcem, nad každou křivdou, která se hlavní hrdince stala a nakonec jsem šťastně povzdechla nad romantickým koncem. Ještě teď je mi trošku špatně, když si vybavím, co se psalo ve všech válečných románech faktu, nebo jak se to jmenuje. To bylo hodně temné období a tak jsem asi po desáté knize tento žánr opustila. Dětská literatura je celkem bezproblémová. Číst o pejscích, ježcích a všemožné zvěři je zatím to nejsnazší. Když mám dost knížek, jdu si odstřelit nějakou tu rachejtli, kterých je tu požehnaně. Musím kvůli tomu chodit dozadu do skladu a už proběhlo i pár nehod, ale ještě mám všechny části těla u sebe. Relaxační soli jsou fajn věc, jenom musíš dávat pozor, aby se ti ve vaně dobře rozpustila, jinak tě čeká zážitek, jako by jsi ležel na štěrku.
Nejdřív mi přišlo trošku trapné hrát si s plyšáky a panenkami, ale poslední dobou mě to opravdu chytlo a plyšoví hrošíci a medvědi dostali ústřední role z mnoha románů. Člověk se hold musí nějak zabavit, takže míchám několik knih do sebe a zkouším jak by to vypadalo na svých plyšových společnících.
Myslím, že vše, co jsem ti chtěla napsat jsem napsala a doufám, že se máte všichni dobře. Všechny za mě pozdravuj a já jdu zase zpět ke knihám. Už jen patro a půl a můžu odejít.
Moc se na vás všechny těším, dědečku
Ema
píši ti tento dopis, i když vím, že dřív, než za několik měsíců, nebo spíše let si ho určitě nepřečteš. Ano, stále jsem v knihkupectví a čtu. Čtu denně a čtu všechno. Teď momentálně jenom kuchařky, abych si trošku oddechla od učebnic čínštiny pro samouky, nad kterými jsem strávila poslední 3 týdny. Sázka pokračuje. Snažila jsem se si v tom udělat nějaký systém, jít po regálech, nebo po celých odděleních, ale už po týdnu jsem zjistila, že číst najednou věci na stejné téma se jednoduše nedá. Takže teď přeskakuji a co už mám přečtené, odnáším do skladu. Malinká pomsta za to, že mě tu drží. Až to bude hra u konce, budou muset povracet všechny knížky do regálů. Ale jinak se tu mám vážně dobře dědo. Donesou mi všechno na co mám chuť, ať je to sebevětší blbost. Zrovna před hodinou jsem dostala misku mraženého hrášku. Ale zatím dost o mně. Řekni mi co nového tam venku za výlohou. Nějaký dobrák zatáhl všechna okna venkovními roletami, takže vůbec nevím co se kde děje. Trošku mi začíná chybět slunce, ale zářivky jsou taky super. Stačí lusknout prsty a mám noc.
Pověz mi co babička. Bezpochyby pořád peče a vaří a přecpává tě, viď? Poslední dobou, co jsem ještě byla venku všechno trošku připálila. Ne moc, tak snesitelně. Jestli se nám tím nesnaží něco naznačit…
A co pacienti? To je asi úděl doktorů, že i v důchodu za nimi lidi pořád chodí a prosí o rady. I když tvoji pacienti se za tebou asi moc nehrnou. Obvykle je tam dotáhnou páníčkové. Být to na zvířatech, asi by se z toho dostali sami, než jít k tobě. Pár měsíců zpátky jsem četla knížku o tom, jak porozumět svému psovi. Bylo to celkem zajímavé, ale asi bych neměla náladu na to, pozorovat svého Myla na jakou stranu má natočenou hlavu, nebo jestli vrtí ocasem rychle, nebo spíš pomalu a uvolněně. No jo, můj Mylíšek, jak ten se asi má. Stýská se mi po něm, ani nevíš jak. Až se vrátím, bude z něj už pan pes a ne to šílený štěně, které jsem nechávala doma…
Taky by mě zajímalo, jestli ještě žiješ. Nenaštvi se, ale už si postarší pán a já už jsem tu 2 roky…
Ale k něčemu jinému. Nejsem si moc jistá, jestli víš, proč jsem už tak dlouho v tomto knihkupectví a všude kolem mě jsou kamery, které mě snímají a posílají všechno do přímého přenosu na internet.
Byla to totiž šílená sázka uzavřená mnou a panem Dobrovským, když jsme měli oba slabší chvilku. Když se to tak vezme, je to celkem vtipné. Měla jsem normální směnu, on poletoval zvesela kolem, jak to tak vždycky dělává, čímž všechny jenom znervózňuje a všechno bylo jak bývá. Potom mi ale asi tak po pátém zákazníkovi, kterému jsem musela oznámit, že titul, který hledá nemáme, ujeli nervy a váženému panu majiteli jsem dost drze oznámila, že kdybychom místo svíček, rachejtlí a plyšáků prodávali více knih, všichni by byli spokojenější. Ani se na mě nezlobil. Nebyl důvod se zlobit, když jemu, do smrti zajištěnému pánovi, nadává brigádnice s 60 korunami na hodinu. Blahosklonně se na mě usmál, až jsem měla chuť zařvat a ujistil mě, že máme tolik knih, že bych je v životě nepřečetla. A sázka byla na světe. Ani nevím, pamatuji si ta osudová slova jen matně. Teď se na to dívám z pohledu člověka, co šel jenom tak kolem. Ta bláznivá brigádnice beze smyslu pro sebezáchovu se křivě pousmála, v očích jí blýskl ohýnek šílenství a řekla „Vsadíme se?“
Dál už to nejspíš znáš. Byly toho plné noviny. Dobrovolně jsem se nechala zavřít do 3 patrového knihkupectví, které mi už teď nepřipadá až tak moc bez širokého sortimentu a slíbila, že dokud nepřečtu všechny knihy, neposlechnu si všechna CD, nepodívám se na všechny filmy, prostě nepoužiji všechny věci, co jsou u Dobrovského na prodej, nevyjdu ven.
Knihkupectví se do týdne uzavřelo, do každého kouta se nainstalovaly kamery, přistěhovala se postel, koupelna a všechno nutné pro život a všechna okna se zatáhla a dveře zamkly. Nikdo se mnou od té doby nepromluvil, kromě pana Dobrovského a lékaře, kteří jsem jednou za měsíc přijdou. Doktor zkontroluje můj zdravotní a duševní stav, zatímco pan Dobrovský zkontroluje jak si vedu se svým úkolem. Co mi řekl, jsem prý velmi populární. Opravdu nevím, co je tak vzrušujícího sledovat, jak si někdo čte, nebo kouká na film a platit za to na internetu poplatky, ale mám tu oddělení psychologie, takže až se dostanu přes posledních pár desítek kuchařek, půjdu to zjistit. Nevím, jestli tě to zajímá, ale ještě ti povím něco málo o tom, jak se mi tu vede. Všechny moje emoce se vlastně odvíjí od toho, co zrovna čtu. Při četbě románů pro ženy jsem byla nejdřív dost sarkastická a při jakékoliv romantické pasáži, sladké jak limonáda jsem se ušklíbala intelektu spisovatelky, ale po přečtení prvního románu jsem se do toho vžila. Brečela jsem nad každým zlomeným srdcem, nad každou křivdou, která se hlavní hrdince stala a nakonec jsem šťastně povzdechla nad romantickým koncem. Ještě teď je mi trošku špatně, když si vybavím, co se psalo ve všech válečných románech faktu, nebo jak se to jmenuje. To bylo hodně temné období a tak jsem asi po desáté knize tento žánr opustila. Dětská literatura je celkem bezproblémová. Číst o pejscích, ježcích a všemožné zvěři je zatím to nejsnazší. Když mám dost knížek, jdu si odstřelit nějakou tu rachejtli, kterých je tu požehnaně. Musím kvůli tomu chodit dozadu do skladu a už proběhlo i pár nehod, ale ještě mám všechny části těla u sebe. Relaxační soli jsou fajn věc, jenom musíš dávat pozor, aby se ti ve vaně dobře rozpustila, jinak tě čeká zážitek, jako by jsi ležel na štěrku.
Nejdřív mi přišlo trošku trapné hrát si s plyšáky a panenkami, ale poslední dobou mě to opravdu chytlo a plyšoví hrošíci a medvědi dostali ústřední role z mnoha románů. Člověk se hold musí nějak zabavit, takže míchám několik knih do sebe a zkouším jak by to vypadalo na svých plyšových společnících.
Myslím, že vše, co jsem ti chtěla napsat jsem napsala a doufám, že se máte všichni dobře. Všechny za mě pozdravuj a já jdu zase zpět ke knihám. Už jen patro a půl a můžu odejít.
Moc se na vás všechny těším, dědečku
Ema
20090426
WWW
Kryštof a Marie měli rande naslepo. Psali si už necelý měsíc a byla to Marie, kdo se rozhodl se zeptat. Kryštof měl sice zrovna jiné myšlenky - masturboval - ale jeho rychle napsané "jo" způsobilo, že Maruška dva dny nespala, všechny odpovědi zakoktala a po delších chvílích přemýšlení hlasitě zvracela. Její máma jen s nevěřícným kroucením hlavou přála hnědé skvrny z dceřina oblečení, pohovky a ubrusů.
Bylo slunečno. Sraz byl domluven na pátou, ale Marie přešlapovala před radnicí už o čtvrt na čtyři. Slunečno, pomyslela si. To určitě něco znamená. Něco zlého. Červený Opel projel rychlostí 60 km/h kolem vysoké budovy radnice a Marie už zase přemýšlela. Co by to mohlo znamenat? Něco určitě. (Tuhle vlastnost vybudovala ve své dceři Mariina matka, pověrčivost byla doma běžná. Stěhovali se šestkrát. Vždycky kvůli vysokému počtu černých koček nebo kanálů v okolí domu.)
"Já si dám penne s rajčatovou omáčkou," usmál se Kryštof na servírku. "Já kuřecí plátek se sýrem a broskví. K tomu hranolky, prosím," zamračila se na servírku Marie, aby si nemyslela. Když obsluha odešla, usmála se. Snažila se tvářit tajuplně, tak, jak si to doma cvičila před zrcadlem. "Jsi v pořádku?" zeptal se Kryštof. "Tváříš se nějak... Divně." "Ehm... No... Omluvíš mě?"Když se dostatečně vybrečela, vyřvala, znovu se nalíčila a vysmrkala, vrátila se ke stolu. Během jídla se dozvědla, že Kryštof studuje informatiku, chce být počítačovým technikem a jeho zájmem jsou počítače. Miluje taky počítače a v neposlední řadě ho zajímají počítače. Doma má nejmodernější počítač a jeho spolubydlící mu pořád nadávají, že sedí v jednom kuse u počítače. Když se dosmál jedné z dlouhých historek, kde hrál hlavní roli počítač, Marie si povzdechla. Je to ten pravý?
Dojedli. Po zaplacení chvíli seděli a mlčky koukali každý jinam. Vzápětí nejspíš Kryštof usoudil, že už si nemají co říct, protože vstal. Marie ho napodobila a po chvíli stáli oba na ulici a koukali na sebe. "Půjdem ke mně?" prohlásil po minutě on.
Šli.
Hned po zamčení dveří ji začal líbat krk, rozepínat halenku a hodil ji na postel. Po asi dvaceti minutách ucházející soulože si Kryštof s křikem vychutnal orgasmus. Co se ale stalo potom...
***
"Tak řekneš mi už, co se stalo? Maruško, no tak..."
"Mami... On..."
Marie se otřásala vzlyky. Po tom, co přiběhla domů, padla matce na rameno a hlasitě se rozplakala, začínala mít matka o svoji jedinou a milovanou dceru strach.
"No..? Co on?"
"On při orgasmu řekl... On řekl..."
"Jiné jméno? To se stává..."
"Ne!" vykřikla Marie zoufale. "On zařval: Windows Vista Premium! a pak usnul..."
Bylo slunečno. Sraz byl domluven na pátou, ale Marie přešlapovala před radnicí už o čtvrt na čtyři. Slunečno, pomyslela si. To určitě něco znamená. Něco zlého. Červený Opel projel rychlostí 60 km/h kolem vysoké budovy radnice a Marie už zase přemýšlela. Co by to mohlo znamenat? Něco určitě. (Tuhle vlastnost vybudovala ve své dceři Mariina matka, pověrčivost byla doma běžná. Stěhovali se šestkrát. Vždycky kvůli vysokému počtu černých koček nebo kanálů v okolí domu.)
"Já si dám penne s rajčatovou omáčkou," usmál se Kryštof na servírku. "Já kuřecí plátek se sýrem a broskví. K tomu hranolky, prosím," zamračila se na servírku Marie, aby si nemyslela. Když obsluha odešla, usmála se. Snažila se tvářit tajuplně, tak, jak si to doma cvičila před zrcadlem. "Jsi v pořádku?" zeptal se Kryštof. "Tváříš se nějak... Divně." "Ehm... No... Omluvíš mě?"Když se dostatečně vybrečela, vyřvala, znovu se nalíčila a vysmrkala, vrátila se ke stolu. Během jídla se dozvědla, že Kryštof studuje informatiku, chce být počítačovým technikem a jeho zájmem jsou počítače. Miluje taky počítače a v neposlední řadě ho zajímají počítače. Doma má nejmodernější počítač a jeho spolubydlící mu pořád nadávají, že sedí v jednom kuse u počítače. Když se dosmál jedné z dlouhých historek, kde hrál hlavní roli počítač, Marie si povzdechla. Je to ten pravý?
Dojedli. Po zaplacení chvíli seděli a mlčky koukali každý jinam. Vzápětí nejspíš Kryštof usoudil, že už si nemají co říct, protože vstal. Marie ho napodobila a po chvíli stáli oba na ulici a koukali na sebe. "Půjdem ke mně?" prohlásil po minutě on.
Šli.
Hned po zamčení dveří ji začal líbat krk, rozepínat halenku a hodil ji na postel. Po asi dvaceti minutách ucházející soulože si Kryštof s křikem vychutnal orgasmus. Co se ale stalo potom...
***
"Tak řekneš mi už, co se stalo? Maruško, no tak..."
"Mami... On..."
Marie se otřásala vzlyky. Po tom, co přiběhla domů, padla matce na rameno a hlasitě se rozplakala, začínala mít matka o svoji jedinou a milovanou dceru strach.
"No..? Co on?"
"On při orgasmu řekl... On řekl..."
"Jiné jméno? To se stává..."
"Ne!" vykřikla Marie zoufale. "On zařval: Windows Vista Premium! a pak usnul..."
20090415
45 +
Hodně času ztratila hloupostí. Nevědomostí. Kupovala si spoustu kosmetiky, módních doplňků, ženských časopisů. Začala cvičit. Celý život odmítala sportovat, teď měla dvakrát týdně fitko, třikrát spinning. Obnovila vztahy s kolegyněmi a smála se jejím vtipům o zcvrklých penisech jejich mužů. Toho svého milovala, špatné věci o něm ale říkala stejně jako její kamarádky. Tohle přece ženy dělají, ne?!, říkala si, je to v pořádku.
Až po půl roce si uvědomila, že menopauza není důvod k hysterii.
Až po půl roce si uvědomila, že menopauza není důvod k hysterii.
20090314
Love
Tak dlouho něco trvá a pak... Konec. Je to přirozené, ano, nic netrvá věčně. Ale víc než přirozené, je to smutné. Chápu všechny, co se rozchází. Vždy je to opodstatněné. Ale to je právě to! Vždy se dá najít důvod. A je to tak jednoduché! Ale mnohem těžší je důvod nehledat, nechat vše plynout k nejasnému konci. Vztah je dvojice lidí, plující k nejasnému konci - k útesům? Nebo do přístavu. Odysseus překonal všechny nástrahy, ignoroval ty sirény, které nevěští nic dobrého. A taky doplul tam, kam chtěl. Kde byl chtěný. Trpělivě sekal hlavy, až se dosekal k té, které by nikdy neublížil.
A tak by měl vypadat vztah. Netuším, zda je to vůbec možné, něco takového podstoupit. Jak vnitřně, tak fyzicky. Já to nikdy nedokázal. Vždy jsem skončil jako hledač chyb.
Neumyté nádobí, hlasitá hudba; ale občas i to pokrytectví, to jsou sirény.
Tak si všichni zalepme uši voskem! Ať to zvládneme.
A tak by měl vypadat vztah. Netuším, zda je to vůbec možné, něco takového podstoupit. Jak vnitřně, tak fyzicky. Já to nikdy nedokázal. Vždy jsem skončil jako hledač chyb.
Neumyté nádobí, hlasitá hudba; ale občas i to pokrytectví, to jsou sirény.
Tak si všichni zalepme uši voskem! Ať to zvládneme.
20090222
Vánoce, Vánoce... odcházejí
Mrtvá ryba
koupená v Globusu
její život -
jedna velká louže -
skončil předevčírem večír
-komu se líbila ta barva její kůže?
-jen barvoslepým
-komu se líbilo šplouchání jejího ocásku?
-jen hluchým
-komu se líbilo to ticho, když jsou všichni pryč, jen radiátor občas cinkne?
-mrtvé rybě
koupená v Globusu
její život -
jedna velká louže -
skončil předevčírem večír
-komu se líbila ta barva její kůže?
-jen barvoslepým
-komu se líbilo šplouchání jejího ocásku?
-jen hluchým
-komu se líbilo to ticho, když jsou všichni pryč, jen radiátor občas cinkne?
-mrtvé rybě
20090216
20090215
Nenáviděná, podvedená, KONEC!
Drahá matko.
Po narození Anny, tvé vnučky, se vše změnilo. Nebylo tolik času, který bych Ti věnoval. Měl jsem příliš starostí. A teď bych měl litovat, vím. Ale tak to není.
To, že jsi zemřela... Není to má vina. Je to vina tvá. Ano, tvá. To tys vždy říkala, že až budeš ležet na smrtelné posteli, přijdeme všichni prosit o smilování a o peníze. O smilování? Absurdní, proč? A peníze? Ach ano, tato otázka mě potrápila dost. Nechtěl jsem prosit, nechtěl jsem litovat. A taky že ne.
Všechno se dá vyřešit. Dnes už ano. A tak jsem to dokázal i já.
Ta závěť, která leží na notářově stole je padělek. Velice kvalitní! Taky kolik peněz stál... Ale dědictví mi to vynahradí, všechno mi to vynahradí... To strašné dětství! Tvoji aroganci, která z Tebe byla cítit všude... Když jsem Tě v patnácti letech začal nenávidět, svedl jsem to na pubertu. Ale už to trvá třicet let! To není pubertou, ne! Nenávist nezmizí...
Fakt, že jsi mrtvá je jen fakt. To, že jsem teď milionář je též jen fakt. Ale o něco krásnější.
Nejlepší na tom všem je, že se nikdo nic nedozví. Už měsíce si cvičím věty typu "Prosím? Všechen majetek...? Můj?" a "Proboha! To musí být nějaká chyba!". Potom slzy vděku... A pak... Život jako v ráji.
Díky, matko, děkuji Ti.
Navždy milující, Patrik
*
Muž odhodil dopis do hrobu. Pleskl o rakev. Díky kapkám deště se nápis na obálce roztékal. NENÁVIDĚNÁ - NENVIDIÁ - NENENÁ - NNÁ - N - ...
Odstoupil od díry v zemi. Otočil se zády.
Zaměstnanci hřbitova vzali lopaty do rukou a dali se do práce.
Po narození Anny, tvé vnučky, se vše změnilo. Nebylo tolik času, který bych Ti věnoval. Měl jsem příliš starostí. A teď bych měl litovat, vím. Ale tak to není.
To, že jsi zemřela... Není to má vina. Je to vina tvá. Ano, tvá. To tys vždy říkala, že až budeš ležet na smrtelné posteli, přijdeme všichni prosit o smilování a o peníze. O smilování? Absurdní, proč? A peníze? Ach ano, tato otázka mě potrápila dost. Nechtěl jsem prosit, nechtěl jsem litovat. A taky že ne.
Všechno se dá vyřešit. Dnes už ano. A tak jsem to dokázal i já.
Ta závěť, která leží na notářově stole je padělek. Velice kvalitní! Taky kolik peněz stál... Ale dědictví mi to vynahradí, všechno mi to vynahradí... To strašné dětství! Tvoji aroganci, která z Tebe byla cítit všude... Když jsem Tě v patnácti letech začal nenávidět, svedl jsem to na pubertu. Ale už to trvá třicet let! To není pubertou, ne! Nenávist nezmizí...
Fakt, že jsi mrtvá je jen fakt. To, že jsem teď milionář je též jen fakt. Ale o něco krásnější.
Nejlepší na tom všem je, že se nikdo nic nedozví. Už měsíce si cvičím věty typu "Prosím? Všechen majetek...? Můj?" a "Proboha! To musí být nějaká chyba!". Potom slzy vděku... A pak... Život jako v ráji.
Díky, matko, děkuji Ti.
Navždy milující, Patrik
*
Muž odhodil dopis do hrobu. Pleskl o rakev. Díky kapkám deště se nápis na obálce roztékal. NENÁVIDĚNÁ - NENVIDIÁ - NENENÁ - NNÁ - N - ...
Odstoupil od díry v zemi. Otočil se zády.
Zaměstnanci hřbitova vzali lopaty do rukou a dali se do práce.
20090212
Love Story
Místo? Gambrinus Bar U Pazďoucha, Letná. Čas? 3:17 ráno. Situace? Šárka, sedmnáctiletá studentka kuchařského učňáku, vchází do potemnělého podniku. V oparu kouře se za ní tvoří opar dýchatelného vzduchu, za chvíli ale zmizí. V místnosti je sedm lidí. Probudí se Vašek. Chvíli mu trvá, než odlepí mastnotou přilepené vlasy od desky stolu. Zakalený pohled, přimhouřené oči. Zaostří na obrys postavy. Špinavými nehty se poškrábe na krku. Anděl?, pomyslí si. To už jsem kurva zdech? Postava se utváří. Vašek nestačí zírat - rýsuje se jakoby dle jeho nejtajnějších přání! Jeho sny vytvořily toto zjevení! Ano, ta postava se tvoří přímo před ním! Nejdříve tlusté nohy, pak stejně tlusté boky. Z kouře se pomalu dostávají i obrovská prsa, až absurdně oteklý krk. A obličej! Václav zalape po dechu! Odporné naducané tvaře plné uhrů všech velikostí, všechny nacucané hnisem k prasknutí. Zmalovaná zakoutí očí, vlasy mastné, řídké, pyšnící se odrůstajícím růžovým melírem. Jen chvíli kouká a pak mu to dojde - tahle žena přišla za ním. Byl tak šťastný, jak jen pomocný asistent asistenta pomocného instalatéra může být.
Vstal. Byl šíleně opilý, ale to, co vyzařovalo z té dívky mu dodalo sil až až. Přistoupil k ní, upřeně se na ni zadíval. Ona je vážně první věc, která ho donesla až na práh střízlivosti. Neuvěřitelné. Existovala jen pro něj.
"Chcu... Chci -- Já! Já... Pivo?"
"Řezaný. Z desítky bliju."
Pili.
"Co ty... Tady?"
"Nevim. Se nudim doma, no."
Tak si přál, aby se s ním bavila, že nešel na záchod. Pomočil se. Jeho nohavice neměla na vybranou a moč jí pomalu protékala na podlahu plnou nedopalků a žvýkaček. Všimla si toho.
"Ty seš ale fakt úlet borec. Hej ale hafo!," smála se mu.
"To všechno jen pro tebe. Pro tebe."
Vzali se. Milovali se. Ona mu vařila, smála se jeho primitivnímu myšlení. On její primitivní mysl obdivoval.
Už zemřeli. Ale drželi se u toho za ruce. Špinavé nehty u růžových se třpytkami v rozích.
Vstal. Byl šíleně opilý, ale to, co vyzařovalo z té dívky mu dodalo sil až až. Přistoupil k ní, upřeně se na ni zadíval. Ona je vážně první věc, která ho donesla až na práh střízlivosti. Neuvěřitelné. Existovala jen pro něj.
"Chcu... Chci -- Já! Já... Pivo?"
"Řezaný. Z desítky bliju."
Pili.
"Co ty... Tady?"
"Nevim. Se nudim doma, no."
Tak si přál, aby se s ním bavila, že nešel na záchod. Pomočil se. Jeho nohavice neměla na vybranou a moč jí pomalu protékala na podlahu plnou nedopalků a žvýkaček. Všimla si toho.
"Ty seš ale fakt úlet borec. Hej ale hafo!," smála se mu.
"To všechno jen pro tebe. Pro tebe."
Vzali se. Milovali se. Ona mu vařila, smála se jeho primitivnímu myšlení. On její primitivní mysl obdivoval.
Už zemřeli. Ale drželi se u toho za ruce. Špinavé nehty u růžových se třpytkami v rozích.
20090208
Vztah moderní doby
Mladá žena, která nikdy nebude mít děti, sedí a kouří. Vždy to ráda dělá, balkon je jejím útočištěm. Cucat bonbony, kouřit, sedět.
Občas přijde mladý muž. Vyhrne ji sukni, stáhne kalhotky a vnikne. Nikdy nevynikal, ale vždy vniká. Mladá žena mu říká Franík. Nezná jeho jméno, nikdy s ním nemluvila. Nikdy se mu nepodívala do tváře, ani on jí. Vždy se díva nahoru. Na nebe. Prostě Franík. Nebo Marcel? Co už. Ale jedno věděla mladá žena jistě. Nechce Franíkovi ublížit. Ani ho zklamat. Tak - ač zbývalo ještě osm cigaret a čtrnáct bonbonů - jednou vstala. Šla do svého bytu a deset minut se nevracela. Když se objevila, táhla za sebou pytel. Obrátila jej a na zem spadlo několik věcí. Konvice, sklenice marmelády, dvě prkna, několik hřebíků a vycpaná liška. Nejdřív napustila konvici vodou a dala pít květinám na balkoně. Ty začaly intenzivně sát. Potom vzala prkno a přitloukla ho k plastové židli. Její židli. Tak deset centimetrů mezera - potom druhé prkno. Zvedla ze země lišku. Mrtvé pohledy se setkaly. Psychická a fyzická smrt. Kde je rozdíl? Kladivem vymlátila vycpanině mrtvý chrup, zuby cinkaly o podlahu. Strčila prst do marmelády, přičichla. Hrušková. Nenapadalo ji ironické okomentování této skutečnosti. Tak rovnou strčila prst do otevřené tlamy. A ještě jednou. A zas. Po chvíli byla tlama promazaná. Mladá žena doufala, že nevyschne. Neměla by. Doufejme. Poté zapříčila liščinu hlavu mezi dvě prkna. Podívala se na výsledek. Spokojenost. Není proč to odkládat, řekla si. Otočila se a skočila přes zábradlí balkonu.
Po pár dnech se ukázal mladý muž. Á, už si sundala oblečení, usmál se, když nahmatal chlupatý otvor. Vnikl. Klouzalo to. Užil si sex svého života. A ještě několik dalších. Nikdy nepoznal rozdíl.
Mladá žena nikdy nechtěla nikdy nikoho zklamat.
Občas přijde mladý muž. Vyhrne ji sukni, stáhne kalhotky a vnikne. Nikdy nevynikal, ale vždy vniká. Mladá žena mu říká Franík. Nezná jeho jméno, nikdy s ním nemluvila. Nikdy se mu nepodívala do tváře, ani on jí. Vždy se díva nahoru. Na nebe. Prostě Franík. Nebo Marcel? Co už. Ale jedno věděla mladá žena jistě. Nechce Franíkovi ublížit. Ani ho zklamat. Tak - ač zbývalo ještě osm cigaret a čtrnáct bonbonů - jednou vstala. Šla do svého bytu a deset minut se nevracela. Když se objevila, táhla za sebou pytel. Obrátila jej a na zem spadlo několik věcí. Konvice, sklenice marmelády, dvě prkna, několik hřebíků a vycpaná liška. Nejdřív napustila konvici vodou a dala pít květinám na balkoně. Ty začaly intenzivně sát. Potom vzala prkno a přitloukla ho k plastové židli. Její židli. Tak deset centimetrů mezera - potom druhé prkno. Zvedla ze země lišku. Mrtvé pohledy se setkaly. Psychická a fyzická smrt. Kde je rozdíl? Kladivem vymlátila vycpanině mrtvý chrup, zuby cinkaly o podlahu. Strčila prst do marmelády, přičichla. Hrušková. Nenapadalo ji ironické okomentování této skutečnosti. Tak rovnou strčila prst do otevřené tlamy. A ještě jednou. A zas. Po chvíli byla tlama promazaná. Mladá žena doufala, že nevyschne. Neměla by. Doufejme. Poté zapříčila liščinu hlavu mezi dvě prkna. Podívala se na výsledek. Spokojenost. Není proč to odkládat, řekla si. Otočila se a skočila přes zábradlí balkonu.
Po pár dnech se ukázal mladý muž. Á, už si sundala oblečení, usmál se, když nahmatal chlupatý otvor. Vnikl. Klouzalo to. Užil si sex svého života. A ještě několik dalších. Nikdy nepoznal rozdíl.
Mladá žena nikdy nechtěla nikdy nikoho zklamat.
Fakta versus sen
Letíc nad mořem, zamyslel se. Jak to? Vždyť letím. Letím! Bez ničeho, žádný aeroplán, žádná křídla. Co se děje? Sen? Nechci - ale zatraceně moc - se nechci probudit. Další dávka šedi. K čemu to? Letěl. Usmíval se. Stačilo mu to. Nemělo by? Proč?
20090202
Rozchod
Muj blog je sice sexy, milej, sympatickej a hodnej kluk, ale prestal jsem ho mit rad. A okoli take neni zrovna vrele... Proto mi oznamil, ze uz ho to na svete nebavi a z techto duvodu se dozhodl nas opustit. Rozejit se se svetem. Pry vas ma rad. Jen nejak citove ochladl. A to hodne.
20090128
Nej -
Rozhodl jsem si v hlavě uspořádat hitparádu nejneuvěřitelnějších a nejúchylnějších videí. Šlo to až prapodivně rychle, je tu.
1. Queen - Radio Ga Ga
2. Adenkaaa - New sexy Britney
3. The Avalanches - Frontier Psychiatrist
4. xxGumidekxx - Chceme Tě (Marpo feat Gipsy cover)
5. PanBongo - Harry Potter tajomstvo zvacujucich sa slipov 2007
6. T&R - Čistá láska
7. dedasurovec - ZS ZASOVA 1díl Nové auto
8. The Sims Show - Kouzlo lásky
9. butghy4u - baba techno
10. Technologic - Daft Punk
1. Queen - Radio Ga Ga
2. Adenkaaa - New sexy Britney
3. The Avalanches - Frontier Psychiatrist
4. xxGumidekxx - Chceme Tě (Marpo feat Gipsy cover)
5. PanBongo - Harry Potter tajomstvo zvacujucich sa slipov 2007
6. T&R - Čistá láska
7. dedasurovec - ZS ZASOVA 1díl Nové auto
8. The Sims Show - Kouzlo lásky
9. butghy4u - baba techno
10. Technologic - Daft Punk
Milovník
Vždy mi říkají, že jsem milovník. Tedy - Milovník. Jo! Jsem ten největší Milovník na světě! Znají mě všude! V L.A. na mě čekají na letišti nekonečné řady krásných nohatých slečen! V Rusku na mě čekají nekonečné řady závistivých těžkooděnců! Všechny pláže jsou zaplněny lesklými nohami a bujarými poprsími, když se má objevit ON, Milovník. Já.
"Rudy! Vidíte ho?! To je Rudy!" ozývá se zase, je krásně, slunce pálí. Zrovna jsem přistál na letišti na Korfu. Všude výkřiky, krása.
To bude zase dovolená. Snad mě pan Doprovod pustí aspoň na pláž. Když tam na mě čeká tolik lidí.
///
Letadlo klesá. Mezi turnikety svižně probíhá mladý černoch. Má zelené tričko, černé volné kraťasy. Když doběhne na přistávací plochu - do pěší zóny - čeká tam na něj už skupina lidí. Všem rozdává arch papíru, na každém ten stejný text: "Rudy! Vidíte ho?! To je Rudy!" a spousta podobných vět, které stále dokola opěvují Rudyho, Milovníka.
"Tak honem... Pozor...," připravuje se černoch. Skupina se staví do řady. Šlo to rychle, očividně to nedělají poprvé.
Letadlo přistálo, otevírají se dveře v jeho trupu.
Z něho vychází pár mužů a žen. Po nich se vybelhá mladý zrzavý slepec. Klepe svojí holí o okolní krajnice schodů. Z každé strany ho drží bíle oděný muž.
Skupina lidí se nadechne. "Rudy! Vidíte ho?! To je Rudy!" opakují stále dokola.
Mladý slepec se usměje.
///
Navždy budu Milovníkem. Milovníkem Života.
///
A on bude. Tedy - On.
"Rudy! Vidíte ho?! To je Rudy!" ozývá se zase, je krásně, slunce pálí. Zrovna jsem přistál na letišti na Korfu. Všude výkřiky, krása.
To bude zase dovolená. Snad mě pan Doprovod pustí aspoň na pláž. Když tam na mě čeká tolik lidí.
///
Letadlo klesá. Mezi turnikety svižně probíhá mladý černoch. Má zelené tričko, černé volné kraťasy. Když doběhne na přistávací plochu - do pěší zóny - čeká tam na něj už skupina lidí. Všem rozdává arch papíru, na každém ten stejný text: "Rudy! Vidíte ho?! To je Rudy!" a spousta podobných vět, které stále dokola opěvují Rudyho, Milovníka.
"Tak honem... Pozor...," připravuje se černoch. Skupina se staví do řady. Šlo to rychle, očividně to nedělají poprvé.
Letadlo přistálo, otevírají se dveře v jeho trupu.
Z něho vychází pár mužů a žen. Po nich se vybelhá mladý zrzavý slepec. Klepe svojí holí o okolní krajnice schodů. Z každé strany ho drží bíle oděný muž.
Skupina lidí se nadechne. "Rudy! Vidíte ho?! To je Rudy!" opakují stále dokola.
Mladý slepec se usměje.
///
Navždy budu Milovníkem. Milovníkem Života.
///
A on bude. Tedy - On.
20090124
20090111
Je tu
Váží 3380 g, měří 50 cm, vylezl ve 2:34, dne 12/1/2008.
Jmenuje se Mikuláš a bude to zatraceně dobrej chlap.
Je to můj bratranec a kdo se na něj jen křivě podívá, dostane.
Vítej! Máme Tě nejradši.
Jmenuje se Mikuláš a bude to zatraceně dobrej chlap.
Je to můj bratranec a kdo se na něj jen křivě podívá, dostane.
Vítej! Máme Tě nejradši.
...in Prague?
Jodlejdý, jsem tady! Jsem v tom krásném městě, po kterém mám celou dobu absťák...
Zdůrazňuji, že po městě - ne po lidech. Teda... až na maminku, jak jinak.
Jel jsem STUDENT AGENCY busem a strašně mě to zmohlo. Jednou z dalších informací je totiž to, že mám nos plnej soplu (a hoven) a okolí mého nosu vypadá jako... Sahara, vyschlá - nehezká. V krku mě pálí a kašlu jak o život.
A v tom žlutým autobusu byl šílenej hic. Strašný vedro. No a potom jsem z něj vylezl a BUM! - šílená zima. Fůůj...
Na stanici Florenc jsem nastoupil do žlutého metra (žlutý autobus - žluté metro) směr Zličín.
Všechno tak důvěrně známé a přitom - tak dávno. Znal jsem to všechno nazpamět, kroky, sednout, vylézt, po schodech... Metro mi dalo takovou nostalgickou náladu a i když jsem dojel domů, na pizzu, telefonoval, uklízel, nebo si povídal - vydržela mi.
Začínám si uvědomovat, že je to všechno jinak, než bych si přál.
Chtěl bych, aby lidé z Brna a Ovy bydleli spolu se mnou v Praze. Chtěl bych, aby knihovna toho génia stála na Letné. Chtěl bych, aby mi máma častěji vařila... Aby měla proč.
-
Je neděle ráno, maminka vedle spí. Já tu přemýšlím.
-in Prague?
-
Zmrzlé potrubí mojí mysli
vzpírá se
nechtít nic měnit, jen koukat
na to, že není kde být
a když jo, tak v Plísni
Zdůrazňuji, že po městě - ne po lidech. Teda... až na maminku, jak jinak.
Jel jsem STUDENT AGENCY busem a strašně mě to zmohlo. Jednou z dalších informací je totiž to, že mám nos plnej soplu (a hoven) a okolí mého nosu vypadá jako... Sahara, vyschlá - nehezká. V krku mě pálí a kašlu jak o život.
A v tom žlutým autobusu byl šílenej hic. Strašný vedro. No a potom jsem z něj vylezl a BUM! - šílená zima. Fůůj...
Na stanici Florenc jsem nastoupil do žlutého metra (žlutý autobus - žluté metro) směr Zličín.
Všechno tak důvěrně známé a přitom - tak dávno. Znal jsem to všechno nazpamět, kroky, sednout, vylézt, po schodech... Metro mi dalo takovou nostalgickou náladu a i když jsem dojel domů, na pizzu, telefonoval, uklízel, nebo si povídal - vydržela mi.
Začínám si uvědomovat, že je to všechno jinak, než bych si přál.
Chtěl bych, aby lidé z Brna a Ovy bydleli spolu se mnou v Praze. Chtěl bych, aby knihovna toho génia stála na Letné. Chtěl bych, aby mi máma častěji vařila... Aby měla proč.
-
Je neděle ráno, maminka vedle spí. Já tu přemýšlím.
-in Prague?
-
Zmrzlé potrubí mojí mysli
vzpírá se
nechtít nic měnit, jen koukat
na to, že není kde být
a když jo, tak v Plísni
20090106
20090105
20090101
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)