8

Když se probudil, chvíli si to neuvědomoval. Potom se pomalu rozhlédl po pokoji. A náhle ucítil nával štěstí, obrovské radosti, která ho vymrštila z postele. Dveře se snad ani neotevřely a byl už pod schody.

Dnešek byl jeho den. Když mu byly čtyři roky, řekl si, že až mu bude osm, tak vzhledem k dvojnásobnosti to musí být dospělost. A dospělost znamená jen dobré věci. Třeba horrory v noci, v televizi, když je zhasnuto a deka je najednou tak bezpečná.

Nebo dveře pořád otevřené. Když bude chtít jít ven za Martinem, stačí jen vzít za kliku a někdy se vrátit. Můžou jezdit na kole v noci. Neuvěřitelná představa, která ho naplňovala celé ty čtyři roky teď přišla a on tu stál na prahu - jeho hlavou vykonstruované - dospělosti.

Deka.

Bezpečná.


Vešel do kuchyně a zmateně se díval okolo. Ticho se rozprostíralo všude a on věděl, že prodrat se jím bude těžké. Přesto to zkusil a vydal se přes prázdnou kuchyni do obývacího pokoje. Tam to vypadalo stejně. Nic a všechno. Ticho.

Hodiny ukazovaly pár minut po jedenácté hodině dopoledne. Maminka ho měla dávno vzbudit. Tatínek se měl vracet z trafiky. Co se to děje?

Zkouška, napadlo ho. Jsou někde schovaní a čekají, jak zvládnu dospělost. Ta myšlenka ho vyburcovala k pohybu a tak prohledal každý kout domu. Ložnice byla prázdná, jídelna, pracovna taky, chodba, koupelna, druhá koupelna, záchod, druhý záchod, prádelna. Nikde nikdo, jen to ticho křičelo cosi o své moci.


Sedl si na pohovku a koukal se z okna. Co to-

Otevřel vchodové dveře a zůstal stát. Neměl na vybranou, nemohl se pohnout. Tam, kde ještě včera stály krásné domy sousedů, celá dlouhá ulice, nebylo nic. Jen prázdná plocha z nepopsatelného materiálu, nikdy ho neviděl. Byl chladný a nepřitažlivý. Bolel.

Do nedohledna se rozprostírala prázdnota plná tohohle nijakého materiálu, dávala najevo svůj majetek. Tedy vše.

Chvíli se nemohl nadechnout, opravdu nemohl, dotkl se rukou svého malého hrudníku a po chvíli panika ustala. Zvyknout si na ten pohled mohl. Ale ten pocit, který se v něm probudil, s tím se vypořádat neuměl.


Vrátil se domů, dveře nezvařel. Proč taky. Prázdnota nekrade.


Na stole v obývacím pokoji uviděl kus čehosi. Přišel blíž a poznal přání. Bylo čistě bílé a nezdobené. Zamračil se a přání otevřel.

Náhle vše pochopil.

"Všechno nejlepší. Teď jsi dospělý. Přichází svoboda. Čistý stůl. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné. Je to na tobě. Pusu. Máma a táta"

Začínala nová etapa a tohle byla startovní čára. Teď musel vyplnit to prázdno. A bylo jen na něm, čím.

Ani nevěděl jak, seděl na zemi, nohy omotané pažemi, kolena u brady.



Deka.


Nebezpečná.

gravity

vždycky jsem chtěl bořit hranice
něco velkýho

teď boří hranice mě

zavřely mě v sobě
přibližují se




dýchat.

fishpaste

nezmámá látka
si mě koupila
na ulici

utekla se mnou
pohodila mě
na silnici

pohodlí je relativní

can you handle it ?

Zítra si koupím malou kočku a jméno bude dané pohybem Marsu, s Venuší už není taková sranda jaká bývala. Mars je naopak přívětivější a veselejší. A to platil za největšího mrzouta ve vesmíru.


---


Místo zívání si nejexpresivnějším pohybem, který dokázal vytvořit, usekl hlavu a dál se usmíval. Smutně.


---


Ashley vylezla do druhého patra a těžce se jí dýchalo. Po chvíli se uklidnila a odhodlala se podívat na situaci dole. Jen vystrčila hlavu, ozvala se rána. Ashley byla odmalička pomalá, pomalejší než její vrstevníci, maraton ve čtvrté třídě, pokus s basketballem v osmé třídě, praní se s bratrem, kdykoliv. Prohry. Těsně vedle oka se zavrtala kulka, hluboko do toho chytrého mozku. Čisté mysli.

Když se zřítila dolů, její matka doma zrovna stála u malého sporáku a vařila bramborovou kaši pro svého muže, těžce nemocného, na lůžku. Pískala si Mrs. Robinson , zarazila se. Pocítila hluboko v sobě bodnutí.


God bless you please, Mrs. Robinson
Heaven holds a place for those who pray

Zemřela za dlouho, ale tuhle chvíli si pamatovala. V období, kdy si nevzpomínala skoro na nic, jen ležela a koukala na strop, vzpomínala na tenhle moment. A čekala na konec.