8

Když se probudil, chvíli si to neuvědomoval. Potom se pomalu rozhlédl po pokoji. A náhle ucítil nával štěstí, obrovské radosti, která ho vymrštila z postele. Dveře se snad ani neotevřely a byl už pod schody.

Dnešek byl jeho den. Když mu byly čtyři roky, řekl si, že až mu bude osm, tak vzhledem k dvojnásobnosti to musí být dospělost. A dospělost znamená jen dobré věci. Třeba horrory v noci, v televizi, když je zhasnuto a deka je najednou tak bezpečná.

Nebo dveře pořád otevřené. Když bude chtít jít ven za Martinem, stačí jen vzít za kliku a někdy se vrátit. Můžou jezdit na kole v noci. Neuvěřitelná představa, která ho naplňovala celé ty čtyři roky teď přišla a on tu stál na prahu - jeho hlavou vykonstruované - dospělosti.

Deka.

Bezpečná.


Vešel do kuchyně a zmateně se díval okolo. Ticho se rozprostíralo všude a on věděl, že prodrat se jím bude těžké. Přesto to zkusil a vydal se přes prázdnou kuchyni do obývacího pokoje. Tam to vypadalo stejně. Nic a všechno. Ticho.

Hodiny ukazovaly pár minut po jedenácté hodině dopoledne. Maminka ho měla dávno vzbudit. Tatínek se měl vracet z trafiky. Co se to děje?

Zkouška, napadlo ho. Jsou někde schovaní a čekají, jak zvládnu dospělost. Ta myšlenka ho vyburcovala k pohybu a tak prohledal každý kout domu. Ložnice byla prázdná, jídelna, pracovna taky, chodba, koupelna, druhá koupelna, záchod, druhý záchod, prádelna. Nikde nikdo, jen to ticho křičelo cosi o své moci.


Sedl si na pohovku a koukal se z okna. Co to-

Otevřel vchodové dveře a zůstal stát. Neměl na vybranou, nemohl se pohnout. Tam, kde ještě včera stály krásné domy sousedů, celá dlouhá ulice, nebylo nic. Jen prázdná plocha z nepopsatelného materiálu, nikdy ho neviděl. Byl chladný a nepřitažlivý. Bolel.

Do nedohledna se rozprostírala prázdnota plná tohohle nijakého materiálu, dávala najevo svůj majetek. Tedy vše.

Chvíli se nemohl nadechnout, opravdu nemohl, dotkl se rukou svého malého hrudníku a po chvíli panika ustala. Zvyknout si na ten pohled mohl. Ale ten pocit, který se v něm probudil, s tím se vypořádat neuměl.


Vrátil se domů, dveře nezvařel. Proč taky. Prázdnota nekrade.


Na stole v obývacím pokoji uviděl kus čehosi. Přišel blíž a poznal přání. Bylo čistě bílé a nezdobené. Zamračil se a přání otevřel.

Náhle vše pochopil.

"Všechno nejlepší. Teď jsi dospělý. Přichází svoboda. Čistý stůl. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné. Je to na tobě. Pusu. Máma a táta"

Začínala nová etapa a tohle byla startovní čára. Teď musel vyplnit to prázdno. A bylo jen na něm, čím.

Ani nevěděl jak, seděl na zemi, nohy omotané pažemi, kolena u brady.



Deka.


Nebezpečná.

gravity

vždycky jsem chtěl bořit hranice
něco velkýho

teď boří hranice mě

zavřely mě v sobě
přibližují se




dýchat.

fishpaste

nezmámá látka
si mě koupila
na ulici

utekla se mnou
pohodila mě
na silnici

pohodlí je relativní

can you handle it ?

Zítra si koupím malou kočku a jméno bude dané pohybem Marsu, s Venuší už není taková sranda jaká bývala. Mars je naopak přívětivější a veselejší. A to platil za největšího mrzouta ve vesmíru.


---


Místo zívání si nejexpresivnějším pohybem, který dokázal vytvořit, usekl hlavu a dál se usmíval. Smutně.


---


Ashley vylezla do druhého patra a těžce se jí dýchalo. Po chvíli se uklidnila a odhodlala se podívat na situaci dole. Jen vystrčila hlavu, ozvala se rána. Ashley byla odmalička pomalá, pomalejší než její vrstevníci, maraton ve čtvrté třídě, pokus s basketballem v osmé třídě, praní se s bratrem, kdykoliv. Prohry. Těsně vedle oka se zavrtala kulka, hluboko do toho chytrého mozku. Čisté mysli.

Když se zřítila dolů, její matka doma zrovna stála u malého sporáku a vařila bramborovou kaši pro svého muže, těžce nemocného, na lůžku. Pískala si Mrs. Robinson , zarazila se. Pocítila hluboko v sobě bodnutí.


God bless you please, Mrs. Robinson
Heaven holds a place for those who pray

Zemřela za dlouho, ale tuhle chvíli si pamatovala. V období, kdy si nevzpomínala skoro na nic, jen ležela a koukala na strop, vzpomínala na tenhle moment. A čekala na konec.

práh /

nasátá poesií štěstí
překročila práh bolesti
zakopla

nesnaž se to zvládnout
nesnaž se to pochopit

uchopila sekeru
zabodla

dřevo skříplo
práh na dva kusy



neznám nikoho
s takovým nadšením


pro nezvládnutí situace

uteču

opakem všeho je nic
opakem ničeho je láska


přes oko
přeskok



mám rád tvoje představy o světě
evokujou mi nic

většinou je to samostatná jednotka
založená na tvým žalu
a mé sebedestrukci


přeskok
přes
mramorovou sochu

zobrazuje bolestný věci

neumíš to popsat
a je to dobře


přes oko
budoucnost


je vřelá

budoucnost je přeskok přes mramorovou sochu




když ti položím všechno na bedra
neutečeš



když uteču


položím ti všechno na bedra

gavel's agony

chci prostředky
na sametovou mašli
barvy změny

nakonec ji našli


uprostřed lesa
potřísněnou zkušeností
nechtěla právníka

chtěla štěstí


potřebujem chvíli
k rozpoznání pravdy
lehni si


zemřu tu před tebou hlady



______________________________________________________________________________________________________

nezajít daleko.



některý věci se nezmění nikdy.

SAN

lehnu si na polštář /nebo kamkoliv jinam/ a prostě nespím. nevím. co mám dělat ? zvláštní.

přemýšlím. nemělas mi to říkat. nebo měla. nevím.

pomalu ale jistě se cítím bezvýznamnější a bezvýznamnější. v tobě. u tebe. nevím, čím to je. nevím.

já vlastně nic nevím. to je smutný. achjo.

chytám tvoje achjo.


dneska jsi mě vlastně odehnala a v tu chvíli mi to přišlo dobře, při rozobru v mojí nespací hlavě už to tak nevidím. je to ... pochopitelný. proč by ses se mnou vlastně měla bavit ? já vím, pytel a poloprázdnej pytel, ale v situaci, jaká je teď, je pytel nepytel nutný uvažovat nad tím, že jsem vlastně přítěž. a otrava. a gavel. ale to je jiný, protože to celou dobu bylo vlastně jinak.


chtěl bych mít rád praye a chtěl bych nenávidět praye. děje se obojí/e a je to špatně. celý je to špatně.

uvažuju o revoluci ve své hlavě. ve svým myšlení. proč to nezkusit ? a proč to ale zkoušet, když to vlastně jenom bolí.



když jsi dnes plakala, tak jsem myslel, že se rozpadnu. to bylo

v realu

to vidět


bože. /nebo kdokoliv jinej



coldplay mi zachraňujou krk. a ledviny a zbytek těla. od rozpadu na kousíčky, na ulici, na záchodě, v posteli, v lavici, na chodbě, na balkoně. všude.

když jsem unaven, mám tendenci popisovat věci rozvětveně a zbytečně do detailů. někdy z toho vznikne skvělost /mm/ a někdy nic. jen mnoho vět o něčem, co vždycky pochopím jen já. a někdy ty. a někdy nikdo.


není příjemný být v té kuchyni, vidím tě tam na zemi s plackama v ruce, jak říkáš, že je sbíráš, ale jsou k ničemu, protože je nemáš k čemu nosit. vidím tě tam. teď. pořád.


zítra španělština. dneska. mám jít spát ? nevstanu. snad mě vzbudí lucie. která to mimochodem naprosto chápala a nabízela mi, že mám jít ještě za tebou. je docela ráda sama.



vždy jsem potřeboval společnost. a pak zničehonic. klid, jen ticho a já. a někdy chris martin. ale žádná áda a lucie, ševa. teď, v posledních pár dnech je to strašně jiný, být sám. definitivnější.




už nikdy neplakej, san.