Musíš běžet. Musíš běžet. Musíš běžet, rvát se.
A pak něčeho dosáhneš!
A čeho? Věříte tomu? Existenční či existencionální krize jsou fuč. Zbyla jen realita smíchaná s něčím, co odporně páchne a lepí se to. Ajé, to je ta realita, sakra.
Věříme v Boha. Proč? Utíkáte? Před čím? Před lepkavým hnusem, který se vám na ty paty pověsí, i kdyby jste se zbláznili námahou.
A to je ten smysl?
Sedíme na Flédě.
"Přemýšleli jste někdy nad tím... no... jako k čemu tady jsme?" ptá se někdo, koho mám rád.
"No jistě," odpovídá ten, kterého moc neznám. A vlastně mě děsí.
"No jistě," odpovídám já.
A ano - je to pravda. Ty otázky padají a padají. Ale - doopravdy - k čemu jsou? Čeká snad někdo, že já, Vítek Svoboda, zjistím, proč jsme na světě, když za pár desítek let umřeme? No to doufám že ne, já to totiž nikdy nezjistím. A radši budu žít s tím, že na to nikdy nepřijdu, než abych celý život zasvětil bezvýslednému hloubání.
Jo, mám vztek.
Puberta se mnou fláká o zdi tohohle hnusnýho baráku.
Roztříštila se mi lebka.
Hele! Mozek!
gavel's parking place
20081031
Mr. Todd is dead, Mrs. Lovett!
kdo by chtěl být já
když já nejsem
kdo by chtěl být ona
když ona je pryč
kdo by chtěl znát pravdu
když ji má vždy Ševa
kdo by měl být bit?
vždyť mě už to neva
mě už je to jedno
rozmlátím vše
co mi přijde pod ruku
a pod jazyk
chudák Afro
vždyť pořád jen klade
klade
klade klade
klade
otázky
A odpovědi?
jen ve spánku tik
když já nejsem
kdo by chtěl být ona
když ona je pryč
kdo by chtěl znát pravdu
když ji má vždy Ševa
kdo by měl být bit?
vždyť mě už to neva
mě už je to jedno
rozmlátím vše
co mi přijde pod ruku
a pod jazyk
chudák Afro
vždyť pořád jen klade
klade
klade klade
klade
otázky
A odpovědi?
jen ve spánku tik
Swallowed in the sea // (-Zima! -Ja jsem kluk!)
Díky ti, Bože, že existuje ta geniální osoba! Díky ti natisíckrát!
Adéla Koutná, ano, to je ta osoba, která existuje. A to je ta osoba, která kdyby nebyla, nebyl... Týjo, nebyl by Vítek Svoboda Vítkem Svobodou. (Ani Frantou Jordanem...)
Ale komu to mám vykládát, že?
Prostě je za mnou (PROČ?!) dálší nádherné flákání a smích na různých místech po celém bytě. Ach. Kino? No, nic moc, ale to ostatní...
Rozbít pár stolů, posprayovat spoustu ploch, plánovat psí holocaust, prát se o peřinu, zmateně běhat po zastávkách pražského metra, fotitfotitfotit, polemizovat nad technikou Afro, psát Kateřině Jacques, tancovat jak 3D Bobík, krabatět čelo nad představou křenové polívky, potkávat prdící umělce s taškou vyrobenou z obalu na kočičí granule, hrát imaginární pexeso, stříkat sníh, lízat Daru, pálit OsloHrochoSlony; čumět na horrory o ženě, která nakonec neumře (a nikdo to nechápe), kouřit nudle (čínské, juch!) a být happy jak masturbační banán...
Ač to zní extrémně puberťácky, toť náplň mého štěstí.
Když jsi odjela, ještě jsem na nástupišti asi deset minut stál.
Až se s rachotem písmena informační tabule změnila na KOLÍN, HL.N. 10:39, otočil jsem se a šel jsem vstříc oranžovým zítřkům a bez Adélky, která znamená stop existenčním krizím, jsem se cítil jako... Vítek bez Adélky.
Muže od T-Mobilu jsem už nepotkal.
Ale nevím o věci, která by mi v tu chvíli byla víc jedno.
20081029
20081023
20081020
Ve všech místech - tma
Všechno se posralo? Ne že ne! Ne že ne že ne že ne! Prostě ANO.
Osudový víkend! Ve všech směrech! Oranžový stát je zde, za chvíli bude do růžova a nakonec RUDÝ, rudý jak pan Dursley.
A dál? Jo, vyteklas úplně všude, rozpadla ses a zmizela. Byla to vlastně předzvěst. Ale nemyslím si, že by to bylo následkem něčeho aktuálního, je to průser, který v sobě držíš a nedáváš ho znát a až se ti ta hlava převaří, tak potom doopravdy vytečeš, rozpadneš se a rozplyneš. A spasení světa? Big sisters? Ale houby prdel pipina!
Psychologické žvásty nechme pro Paroubka, ach ano, Paroubka, který má svojí krásnou blondýnu a teď i naši krásnou republiku, ach ano, pro toho.
A ty, co máš objem vlasů jako nikdo, ty... Spi.
Osudový víkend! Ve všech směrech! Oranžový stát je zde, za chvíli bude do růžova a nakonec RUDÝ, rudý jak pan Dursley.
A dál? Jo, vyteklas úplně všude, rozpadla ses a zmizela. Byla to vlastně předzvěst. Ale nemyslím si, že by to bylo následkem něčeho aktuálního, je to průser, který v sobě držíš a nedáváš ho znát a až se ti ta hlava převaří, tak potom doopravdy vytečeš, rozpadneš se a rozplyneš. A spasení světa? Big sisters? Ale houby prdel pipina!
Psychologické žvásty nechme pro Paroubka, ach ano, Paroubka, který má svojí krásnou blondýnu a teď i naši krásnou republiku, ach ano, pro toho.
A ty, co máš objem vlasů jako nikdo, ty... Spi.
20081018
20081013
20081007
20081003
"Be my Valentine!"
Den Sv. Valentýna.
Všichni se líbají, objímají, milují, vodí se za ruce, usmívají, slibují si krásný, dlouhý a plnohodnotný vztah.
A Gábina se rozchází s Mirkem.
Ten nic netuší a s květinou zvoní u jejích dveří. Naposledy se upravuje a dveře se otevírají. Mírně vrznou, když se v nich objevuje Gábinina matka.
"Gábinka je nemocná, Mirku. A bude vždycky. Teda - pro tebe. Ale ty kytky jí dám," řekne a s těmito slovy mu puget vytrhne z rukou a zavírá mu dveře před - teď již smutným a hlavně udiveným - obličejem.
Mirek vytáhne jednu Spartu a hledá zapalovač. Řekl si, že už nikdy nebude kouřit, že to udělá kvůli Gábině a plnou krabičku přímo před ní, téměř rituálně, roztrhá. K čemu je to teď?
Zapalovač je ale k nenalezení.
/
Jana brečí. Jde po ulici, kouří a brečí.
Pavel se s ní rozešel přímo na Valentýna!
"Se na to taky můžu vysrat!" křičí a kope do okolo ležících věcí.
A náhle jí napadne - udělá dobrý skutek. To určitě pomůže. Pak bude všechno... hezčí.
Prochází okolo nějakého honosného domu a na schodech stojí mladík, v puse cigaretu a něco hledá po kapsách. Jana se ihned chopí příležitosti udělat dobrou věc a vytahuje z kapsy zapalovač.
"Na," podává ho mladíkovi.
/
"Na," ozve se náhle Mirkovi za zády a když se otočí stojí tam nějaká hezká dívka a podává mu zapalovač.
"Ehm- Jo, díky...," chabě se usměje Mirek a zapaluje si cigaretu.
V tenhle moment chutná... delikatesně.
A ta holka nevypadá vůbec zle..., napadá Mirka.
/
Gábina kouká z okna.
Nikdy si nevšimla, jak hezký má Mirek zadek.
"Tyjo, fakt má, a jak!" kroutí hlavou.
A jak je... zhroucený. Kvůli ní...
Možná to s tím rozchodem moc... uspěchala.
Počkat! S kým se to tam baví? Co je to za couru?
----------------------------------------------
V německé romantické veselohře o stopadesátisedmi dějstvích by možná Mirek a Jana žili šťastně navěky věkův a Gábina by nadosmrti venčila pudly své matky. V našem příběhu se ovšem Gábina mistrně rychle převlékne, zkrášlí a vyletí z domu - takže se Jana s Mirkem ani nemohli pořádně poznat.
Jana se smutkem odchází a doma si dělá fazole s uzeninou.
Mirek a Gábina jdou na diskotéku a o dva a půl měsíce později podstupuje Gábina potrat.
Ale... aspoň jedno je pro Janu dobré. Je z tohohle příběhu z Valentýnského večera nejsympatičtější.
Všichni se líbají, objímají, milují, vodí se za ruce, usmívají, slibují si krásný, dlouhý a plnohodnotný vztah.
A Gábina se rozchází s Mirkem.
Ten nic netuší a s květinou zvoní u jejích dveří. Naposledy se upravuje a dveře se otevírají. Mírně vrznou, když se v nich objevuje Gábinina matka.
"Gábinka je nemocná, Mirku. A bude vždycky. Teda - pro tebe. Ale ty kytky jí dám," řekne a s těmito slovy mu puget vytrhne z rukou a zavírá mu dveře před - teď již smutným a hlavně udiveným - obličejem.
Mirek vytáhne jednu Spartu a hledá zapalovač. Řekl si, že už nikdy nebude kouřit, že to udělá kvůli Gábině a plnou krabičku přímo před ní, téměř rituálně, roztrhá. K čemu je to teď?
Zapalovač je ale k nenalezení.
/
Jana brečí. Jde po ulici, kouří a brečí.
Pavel se s ní rozešel přímo na Valentýna!
"Se na to taky můžu vysrat!" křičí a kope do okolo ležících věcí.
A náhle jí napadne - udělá dobrý skutek. To určitě pomůže. Pak bude všechno... hezčí.
Prochází okolo nějakého honosného domu a na schodech stojí mladík, v puse cigaretu a něco hledá po kapsách. Jana se ihned chopí příležitosti udělat dobrou věc a vytahuje z kapsy zapalovač.
"Na," podává ho mladíkovi.
/
"Na," ozve se náhle Mirkovi za zády a když se otočí stojí tam nějaká hezká dívka a podává mu zapalovač.
"Ehm- Jo, díky...," chabě se usměje Mirek a zapaluje si cigaretu.
V tenhle moment chutná... delikatesně.
A ta holka nevypadá vůbec zle..., napadá Mirka.
/
Gábina kouká z okna.
Nikdy si nevšimla, jak hezký má Mirek zadek.
"Tyjo, fakt má, a jak!" kroutí hlavou.
A jak je... zhroucený. Kvůli ní...
Možná to s tím rozchodem moc... uspěchala.
Počkat! S kým se to tam baví? Co je to za couru?
----------------------------------------------
V německé romantické veselohře o stopadesátisedmi dějstvích by možná Mirek a Jana žili šťastně navěky věkův a Gábina by nadosmrti venčila pudly své matky. V našem příběhu se ovšem Gábina mistrně rychle převlékne, zkrášlí a vyletí z domu - takže se Jana s Mirkem ani nemohli pořádně poznat.
Jana se smutkem odchází a doma si dělá fazole s uzeninou.
Mirek a Gábina jdou na diskotéku a o dva a půl měsíce později podstupuje Gábina potrat.
Ale... aspoň jedno je pro Janu dobré. Je z tohohle příběhu z Valentýnského večera nejsympatičtější.
Zápis cesty do města a kolem dokola
Vystupujíc z vlaku, všímám si lidí. Jsou všichni tak zvláštní - vede to k zamýšlení. Ale toto není podstatou.
Hlavní nádraží Praha, vřava, vřava, vřava.
Jak to popsat jinak?
Všichni křičí a expresivní posunky vypadají spíš jako znaková řeč.
Na někoho se těší. Netěší. Kupují bonboniéry pro matky, babičky, tchýně, dcery. Pro syny autíčka nebo Ábíčko.
Vychází ten, proklatě dobrej, časopis ještě?
A jestli vůbec - je pořád tak proklatě dobrej? Není z něho jen další snůška Emo pouček a Spiderman fanklubů?
A zajímá to vůbec někoho?
Tramvaj číslo 14 a potom domov, ach, ano, domov s maminkou, značně nachcípanou - ale což, je to maminka a ta je jen jedna. Zvlášť ta moje. Ta je fakt jen jedna.
Televize, Přátelé na notebooku - zrovna né moc povedený díl.
A potom Mutti, značně vysílena nenadálou nemocí, usíná. Já odcházím do vedlejšího pokoje a píšu toto.
***
Víte, ono je to vlastně jednoduché.
Já jsem já a vřava je vřava.
To je neslučitelné.
Hlavní nádraží Praha, vřava, vřava, vřava.
Jak to popsat jinak?
Všichni křičí a expresivní posunky vypadají spíš jako znaková řeč.
Na někoho se těší. Netěší. Kupují bonboniéry pro matky, babičky, tchýně, dcery. Pro syny autíčka nebo Ábíčko.
Vychází ten, proklatě dobrej, časopis ještě?
A jestli vůbec - je pořád tak proklatě dobrej? Není z něho jen další snůška Emo pouček a Spiderman fanklubů?
A zajímá to vůbec někoho?
Tramvaj číslo 14 a potom domov, ach, ano, domov s maminkou, značně nachcípanou - ale což, je to maminka a ta je jen jedna. Zvlášť ta moje. Ta je fakt jen jedna.
Televize, Přátelé na notebooku - zrovna né moc povedený díl.
A potom Mutti, značně vysílena nenadálou nemocí, usíná. Já odcházím do vedlejšího pokoje a píšu toto.
***
Víte, ono je to vlastně jednoduché.
Já jsem já a vřava je vřava.
To je neslučitelné.
Coldplay s JAY-Zem? To... neva!
Jo, ten JAY-Z je trochu.. zarážející, ale jinak je ten dopis nádhera nad nádheru...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)