Drahá matko.
Po narození Anny, tvé vnučky, se vše změnilo. Nebylo tolik času, který bych Ti věnoval. Měl jsem příliš starostí. A teď bych měl litovat, vím. Ale tak to není.
To, že jsi zemřela... Není to má vina. Je to vina tvá. Ano, tvá. To tys vždy říkala, že až budeš ležet na smrtelné posteli, přijdeme všichni prosit o smilování a o peníze. O smilování? Absurdní, proč? A peníze? Ach ano, tato otázka mě potrápila dost. Nechtěl jsem prosit, nechtěl jsem litovat. A taky že ne.
Všechno se dá vyřešit. Dnes už ano. A tak jsem to dokázal i já.
Ta závěť, která leží na notářově stole je padělek. Velice kvalitní! Taky kolik peněz stál... Ale dědictví mi to vynahradí, všechno mi to vynahradí... To strašné dětství! Tvoji aroganci, která z Tebe byla cítit všude... Když jsem Tě v patnácti letech začal nenávidět, svedl jsem to na pubertu. Ale už to trvá třicet let! To není pubertou, ne! Nenávist nezmizí...
Fakt, že jsi mrtvá je jen fakt. To, že jsem teď milionář je též jen fakt. Ale o něco krásnější.
Nejlepší na tom všem je, že se nikdo nic nedozví. Už měsíce si cvičím věty typu "Prosím? Všechen majetek...? Můj?" a "Proboha! To musí být nějaká chyba!". Potom slzy vděku... A pak... Život jako v ráji.
Díky, matko, děkuji Ti.
Navždy milující, Patrik
*
Muž odhodil dopis do hrobu. Pleskl o rakev. Díky kapkám deště se nápis na obálce roztékal. NENÁVIDĚNÁ - NENVIDIÁ - NENENÁ - NNÁ - N - ...
Odstoupil od díry v zemi. Otočil se zády.
Zaměstnanci hřbitova vzali lopaty do rukou a dali se do práce.
