Vystupujíc z vlaku, všímám si lidí. Jsou všichni tak zvláštní - vede to k zamýšlení. Ale toto není podstatou.
Hlavní nádraží Praha, vřava, vřava, vřava.
Jak to popsat jinak?
Všichni křičí a expresivní posunky vypadají spíš jako znaková řeč.
Na někoho se těší. Netěší. Kupují bonboniéry pro matky, babičky, tchýně, dcery. Pro syny autíčka nebo Ábíčko.
Vychází ten, proklatě dobrej, časopis ještě?
A jestli vůbec - je pořád tak proklatě dobrej? Není z něho jen další snůška Emo pouček a Spiderman fanklubů?
A zajímá to vůbec někoho?
Tramvaj číslo 14 a potom domov, ach, ano, domov s maminkou, značně nachcípanou - ale což, je to maminka a ta je jen jedna. Zvlášť ta moje. Ta je fakt jen jedna.
Televize, Přátelé na notebooku - zrovna né moc povedený díl.
A potom Mutti, značně vysílena nenadálou nemocí, usíná. Já odcházím do vedlejšího pokoje a píšu toto.
***
Víte, ono je to vlastně jednoduché.
Já jsem já a vřava je vřava.
To je neslučitelné.
1 komentář:
Jééééééééééééééé :) Áda.
Okomentovat