Milý dědečku,
píši ti tento dopis, i když vím, že dřív, než za několik měsíců, nebo spíše let si ho určitě nepřečteš. Ano, stále jsem v knihkupectví a čtu. Čtu denně a čtu všechno. Teď momentálně jenom kuchařky, abych si trošku oddechla od učebnic čínštiny pro samouky, nad kterými jsem strávila poslední 3 týdny. Sázka pokračuje. Snažila jsem se si v tom udělat nějaký systém, jít po regálech, nebo po celých odděleních, ale už po týdnu jsem zjistila, že číst najednou věci na stejné téma se jednoduše nedá. Takže teď přeskakuji a co už mám přečtené, odnáším do skladu. Malinká pomsta za to, že mě tu drží. Až to bude hra u konce, budou muset povracet všechny knížky do regálů. Ale jinak se tu mám vážně dobře dědo. Donesou mi všechno na co mám chuť, ať je to sebevětší blbost. Zrovna před hodinou jsem dostala misku mraženého hrášku. Ale zatím dost o mně. Řekni mi co nového tam venku za výlohou. Nějaký dobrák zatáhl všechna okna venkovními roletami, takže vůbec nevím co se kde děje. Trošku mi začíná chybět slunce, ale zářivky jsou taky super. Stačí lusknout prsty a mám noc.
Pověz mi co babička. Bezpochyby pořád peče a vaří a přecpává tě, viď? Poslední dobou, co jsem ještě byla venku všechno trošku připálila. Ne moc, tak snesitelně. Jestli se nám tím nesnaží něco naznačit…
A co pacienti? To je asi úděl doktorů, že i v důchodu za nimi lidi pořád chodí a prosí o rady. I když tvoji pacienti se za tebou asi moc nehrnou. Obvykle je tam dotáhnou páníčkové. Být to na zvířatech, asi by se z toho dostali sami, než jít k tobě. Pár měsíců zpátky jsem četla knížku o tom, jak porozumět svému psovi. Bylo to celkem zajímavé, ale asi bych neměla náladu na to, pozorovat svého Myla na jakou stranu má natočenou hlavu, nebo jestli vrtí ocasem rychle, nebo spíš pomalu a uvolněně. No jo, můj Mylíšek, jak ten se asi má. Stýská se mi po něm, ani nevíš jak. Až se vrátím, bude z něj už pan pes a ne to šílený štěně, které jsem nechávala doma…
Taky by mě zajímalo, jestli ještě žiješ. Nenaštvi se, ale už si postarší pán a já už jsem tu 2 roky…
Ale k něčemu jinému. Nejsem si moc jistá, jestli víš, proč jsem už tak dlouho v tomto knihkupectví a všude kolem mě jsou kamery, které mě snímají a posílají všechno do přímého přenosu na internet.
Byla to totiž šílená sázka uzavřená mnou a panem Dobrovským, když jsme měli oba slabší chvilku. Když se to tak vezme, je to celkem vtipné. Měla jsem normální směnu, on poletoval zvesela kolem, jak to tak vždycky dělává, čímž všechny jenom znervózňuje a všechno bylo jak bývá. Potom mi ale asi tak po pátém zákazníkovi, kterému jsem musela oznámit, že titul, který hledá nemáme, ujeli nervy a váženému panu majiteli jsem dost drze oznámila, že kdybychom místo svíček, rachejtlí a plyšáků prodávali více knih, všichni by byli spokojenější. Ani se na mě nezlobil. Nebyl důvod se zlobit, když jemu, do smrti zajištěnému pánovi, nadává brigádnice s 60 korunami na hodinu. Blahosklonně se na mě usmál, až jsem měla chuť zařvat a ujistil mě, že máme tolik knih, že bych je v životě nepřečetla. A sázka byla na světe. Ani nevím, pamatuji si ta osudová slova jen matně. Teď se na to dívám z pohledu člověka, co šel jenom tak kolem. Ta bláznivá brigádnice beze smyslu pro sebezáchovu se křivě pousmála, v očích jí blýskl ohýnek šílenství a řekla „Vsadíme se?“
Dál už to nejspíš znáš. Byly toho plné noviny. Dobrovolně jsem se nechala zavřít do 3 patrového knihkupectví, které mi už teď nepřipadá až tak moc bez širokého sortimentu a slíbila, že dokud nepřečtu všechny knihy, neposlechnu si všechna CD, nepodívám se na všechny filmy, prostě nepoužiji všechny věci, co jsou u Dobrovského na prodej, nevyjdu ven.
Knihkupectví se do týdne uzavřelo, do každého kouta se nainstalovaly kamery, přistěhovala se postel, koupelna a všechno nutné pro život a všechna okna se zatáhla a dveře zamkly. Nikdo se mnou od té doby nepromluvil, kromě pana Dobrovského a lékaře, kteří jsem jednou za měsíc přijdou. Doktor zkontroluje můj zdravotní a duševní stav, zatímco pan Dobrovský zkontroluje jak si vedu se svým úkolem. Co mi řekl, jsem prý velmi populární. Opravdu nevím, co je tak vzrušujícího sledovat, jak si někdo čte, nebo kouká na film a platit za to na internetu poplatky, ale mám tu oddělení psychologie, takže až se dostanu přes posledních pár desítek kuchařek, půjdu to zjistit. Nevím, jestli tě to zajímá, ale ještě ti povím něco málo o tom, jak se mi tu vede. Všechny moje emoce se vlastně odvíjí od toho, co zrovna čtu. Při četbě románů pro ženy jsem byla nejdřív dost sarkastická a při jakékoliv romantické pasáži, sladké jak limonáda jsem se ušklíbala intelektu spisovatelky, ale po přečtení prvního románu jsem se do toho vžila. Brečela jsem nad každým zlomeným srdcem, nad každou křivdou, která se hlavní hrdince stala a nakonec jsem šťastně povzdechla nad romantickým koncem. Ještě teď je mi trošku špatně, když si vybavím, co se psalo ve všech válečných románech faktu, nebo jak se to jmenuje. To bylo hodně temné období a tak jsem asi po desáté knize tento žánr opustila. Dětská literatura je celkem bezproblémová. Číst o pejscích, ježcích a všemožné zvěři je zatím to nejsnazší. Když mám dost knížek, jdu si odstřelit nějakou tu rachejtli, kterých je tu požehnaně. Musím kvůli tomu chodit dozadu do skladu a už proběhlo i pár nehod, ale ještě mám všechny části těla u sebe. Relaxační soli jsou fajn věc, jenom musíš dávat pozor, aby se ti ve vaně dobře rozpustila, jinak tě čeká zážitek, jako by jsi ležel na štěrku.
Nejdřív mi přišlo trošku trapné hrát si s plyšáky a panenkami, ale poslední dobou mě to opravdu chytlo a plyšoví hrošíci a medvědi dostali ústřední role z mnoha románů. Člověk se hold musí nějak zabavit, takže míchám několik knih do sebe a zkouším jak by to vypadalo na svých plyšových společnících.
Myslím, že vše, co jsem ti chtěla napsat jsem napsala a doufám, že se máte všichni dobře. Všechny za mě pozdravuj a já jdu zase zpět ke knihám. Už jen patro a půl a můžu odejít.
Moc se na vás všechny těším, dědečku
Ema
Žádné komentáře:
Okomentovat