Lásky jedné tmavovlásky

Adéla a Pavel. Ne - spíš bych začal u Adély.

Adéla je, jak známo, bůh. Nebudu tu vyjmenovávat proč - prostě - s Ádou je to jasný.

A potom tu jsou její muži.

Co já si pamatuju, tak... Nicolas. Jéžiš. Toho jsem nikdy nepoznal jinak než jako ožralýho kluka, co na mě ječí a chce mě zmlátit.

Potom Richard. To je muž, který se dá popsat celou osmiset stránkovou knihou. A taky jedním slovem. Sprostým slovem.

No a... Pavel. Já nevím. Já ho mám v hlavě pořád zapsanýho jako milýho, vtipnýho kluka, kterej je nějak podezřele dokonalej (- až na jeho nálady) .

***

Všechny Adéliny muže však spojuje jedna věc. Na začátku krása.

Richard byl od začátku viditelně blbej. Ale hodnej. Hodnej! A to je důležitý. Nikdy jsem od něj nečekal to, co se dělo potom. Po tom neviditelném bodu, který změnil jejich vztah od začátku do konce. Což je smutné. Prostě se začal chovat hnusně, v hnusným období se choval jako kretén na entou, hrůza hrůzoucí.

Pavel? Jak říkám - nevím. On.. Asi se změnil. Nebo předtím potlačoval tu chuť vymáčknout Ádě mozek z hlavy. Věnuje se jen práci a na ni kašle. Teď zas rozchod. Definitivní? Tomu nevěřím. Tomu asi nevěří nikdo.

A to je to - na začátku vztahu je všechno hezký. Veselé chození po Tyršáku, vyprávění sexuálních zážitků, smích.. A potom - po nějaké době - BUM! a je po kráse a veselosti a... sexu.

Je to takhle normální? Děje se to i jiným? Mně ne. Já to mám tak nějak střídavě.