Narodila jsem se ve městě, které již neexistuje. Milovala jsem se s mladíky, kteří již nejsou mezi námi. Plavala jsem v řekách, jež už žádné břehy neomývají. Hladila jsem zvířata, která už nevydají žádný zvuk. Nakupovala jsem na trzích, které jsou už dávno zapomenuty. Ležela jsem na místech, stála, smála se, která už nejsou k vidění. Trhala jsem ovoce, které před dávnou dobou shnilo, bylo snězeno a vyloučeno.
Místa, která jsem navštívila, lehla popelem v dobách, kdy já jsem odcházela. Mileci odcházeli mezi mrtvé, když já jsem je opouštěla. Zvířata padala mrtvá k zemi, když jsem dohladila jejich čelo, záda, krk...
Nikdy jsem si nepřála být paní Smrti, ale... kdo si vybírá svůj osud, už žádný osud nemá, že?
5 komentářů:
V osud věří křesťani, lidé samotní si tvoří. Nechci být podezíravá, to ne, ale tohle je můj pocit, tak mi ho neber. A nebo seber, ovšem nahraď něčím krásným.
je to krátké. Jsem určitě hrdá na svou schopnost konstatovat všem jasné a očividné fakty.
Ostravo však ty poznáš krásy Víta Svobodi
TY POZNÁŠ.
Adélo, prosím, nauč se česki.
Píčo :D
Okomentovat