V i V A L A N O T H I N G

Musíš běžet. Musíš běžet. Musíš běžet, rvát se.
A pak něčeho dosáhneš!

A čeho? Věříte tomu? Existenční či existencionální krize jsou fuč. Zbyla jen realita smíchaná s něčím, co odporně páchne a lepí se to. Ajé, to je ta realita, sakra.

Věříme v Boha. Proč? Utíkáte? Před čím? Před lepkavým hnusem, který se vám na ty paty pověsí, i kdyby jste se zbláznili námahou.
A to je ten smysl?

Sedíme na Flédě.

"Přemýšleli jste někdy nad tím... no... jako k čemu tady jsme?" ptá se někdo, koho mám rád.
"No jistě," odpovídá ten, kterého moc neznám. A vlastně mě děsí.
"No jistě," odpovídám já.

A ano - je to pravda. Ty otázky padají a padají. Ale - doopravdy - k čemu jsou? Čeká snad někdo, že já, Vítek Svoboda, zjistím, proč jsme na světě, když za pár desítek let umřeme? No to doufám že ne, já to totiž nikdy nezjistím. A radši budu žít s tím, že na to nikdy nepřijdu, než abych celý život zasvětil bezvýslednému hloubání.

Jo, mám vztek.
Puberta se mnou fláká o zdi tohohle hnusnýho baráku.
Roztříštila se mi lebka.


Hele! Mozek!